Článek z http://www.romove.cz
Vytištěno 16.06.2019 04:57

Na příkaz Mengeleho portrétovala židovská malířka v Osvětimi Romy
26-01-2013  Jana Šustová


Portrét tzv. cikánského míšence z Německa. Akvarel Diny Gottliebové (Foto: Státní muzeum Osvětim) Zítra si připomeneme Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti, protože přesně před šedesáti osmi lety byl osvobozen koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim-Březinka. Holocaust znamenal zkázu nejen pro šest milionů Židů, ale také pro půl milionu Romů – a zároveň leckdy osudy těchto dvou národů pozoruhodně propletl. Představíme Vám teď knihu vyprávějící příběh židovské malířky z Brna, která v Osvětimi na příkaz doktora Mengeleho portrétovala romské vězně.

Často to byla jen náhoda nebo jejich souhra, co lidem umožnilo přežít hrůzy holocaustu. O tom, jak to bylo v životě brněnské Židovsky Diny Gottliebové, vypráví kniha Vodové barvy, kterou napsala polská reportérka Lidia Ostałowska. Byly to totiž právě vodové barvy a především výtvarný talent, co Dině Gottliebové i její matce pomohlo uniknout smrti v koncentračním táboře Osvětim, kam byly deportovány z Terezína. Jak na její talent nacisté přišli, vypráví Lucie Zakopalová z Polského institutu v Praze:

Portrét tzv. cikánského míšence z Francie. Akvarel Diny Gottliebové (Foto: Státní muzeum Osvětim) „Ona předtím vyzdobila v Osvětimi baráky pro děti, nakreslila na ně Sněhurku a sedm trpaslíků, tak možná právě i díky tomu zjistili, že umí kreslit a když potom hledali malířku, tak si na ni vzpomněli. Ale byla to taková shoda náhod, jako to často bývá v životě a v historii.“

Tím, kdo tehdy v Osvětimi hledal malířku, byl neblaze proslulý doktor Josef Mengele. Pro svou pseudovědeckou disertační práci o rasových výzkumech potřeboval portréty romských vězňů a jako vhodnou techniku vybral akvarel. Vytvářením těchto portrétů pověřil právě Dinu Gottliebovou, která před válkou studovala na Akademii výtvarných umění. Do dnešní doby se dochovalo sedm portrétů.

Kniha Vodové barvy polské reportérky Lidie Ostałowske (Foto: Wydawnictwo Czarne) „Zachránily se takovým náhodným zajímavým způsobem, protože jeden z polských sousedů tam u Osvětimi přišel do tábora pro dítě. Jeho matka porodila a zemřela jí dcerka, takže šli pro nějakého osvětimského sirotka, který jim měl to dítě nahradit. A rozhodli se, že mu tímto způsobem pomůžou, protože tam byla celá řada osiřelých dětí.“

Soused si vybral židovskou holčičku, které ostatní vězňové věnovali na cestu do nové rodiny nějaké srolované papíry. Byly to právě portréty Romů a tato dívka je v roce 1963 odprodala do sbírek Státního muzea v Osvětimi. Muzeum pak začalo pátrat po jejich autorovi, jak uvádí Lucie Zakopalová.

Dina Gottliebová (Foto: USC Shoah Foundation) „Nebylo to jednoduché, protože Dina Gottliebová mezitím odešla do Ameriky, žila v Hollywoodu, takže teprve až po nějaké době ji vypátrali a do té Ameriky jí přišel dopis z Osvětimi, že našli těch sedm portrétů a poprosili jí o co nejvíc informací k tomu, jak vznikaly, nějakou krátkou autobiografii informaci o ní – a tímto způsobem to začalo. Ona se tedy vydala do Polska, protože to pro ni bylo velice citlivé téma, přišlo jí to jako zázrak, že se ty portréty zachránily, a předpokládala, že si je odveze s sebou do Ameriky. Nicméně muzeum, které je právě koupilo pro své sbírky, se domnívalo – a samozřejmě to vychází i z celé myšlenky muzea, že všechny věci, které jsou spojeny s holocaustem, s utrpením lidí na tom konkrétním místě, by měly zůstat tam. To je samozřejmě důvod, proč tam zůstávají kufry, boty, knížky, všechny osobní předměty. A protože k tomu romskému holocaustu neexistuje moc důkazů, tak i z toho důvodu bylo velmi důležité, aby ty portréty zůstaly v tom muzeu.“

Kolem vlastnictví portrétů se rozhořel soudní spor, do kterého se zapojil i americký Kongres, řada evropských institucí i samotní Romové, a který neskončil ani smrtí Diny Gottliebové v roce 2009. I o něm hovoří kniha Vodové barvy polské reportérky Lidie Ostałowské, pro kterou v současné době Polský institut hledá českého vydavatele.

Poslech v mp3




The original article can be found at: http://www.romove.cz/cz/clanek/25624
Copyright © Radio Praha, 1996 - 2003