Verze pro tisk: Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast pro tento pořad.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Dnes vám řekneme o nešťastné události v Tanvaldu a uslyšíte i výpověď postřeleného mladého Roma. Dozvíte se o brněnské charitativní akci pro nevidomé a ohlédneme se za dvacetiletou historií Muzea romské kultury. To všechno a mnohem více v dnešním pořadu O Roma vakeren, který se samozřejmě neobejde bez romských písní z domova i ze světa.

Bacht tumenge savorenge. So šunen amaro vakeriben. Mangav tumenge šukar sambat. Adadžives vakeraha palo Tanvald, džana amenca andro foros Brno, šunena romani paramisa the amare romane giľora. Som rado hoj san amenca.

Asi 200 lidí se zúčastnilo v Tanvaldu dnešního pohřbu dvaadvacetiletého romského mladíka. Po zádušní mši ve zcela zaplněném tanvaldském kostele vyprovodili lidé rakev na místní hřbitov. Bohoslužbu provázely pláč a smutek. Celé neštěstí se stalo asi hodinu a půl po začátku roku na okraji Tanvaldu u železniční trati směrem na sousední Desnou. O okolnostech se jen spekuluje. Ve středu byl z nemocnice propuštěn postřelený mladý muž. Více jasných informací k případu by mohlo být ve středu nebo ve čtvrtek příští týden. Mezi tamními obyvateli panují různé nálady a různé názory. Iveta Demeterová se zeptala starosty Tanvaldu Petra Poláka, jak hodnotí situaci.

Pohřeb zastřeleného romského mladíka v Tanvaldu (Foto: Filip Jandourek)

„Je to v každém případě politováníhodná situace. Dění na Novoborsku a Šluknovsku, ale i jinde v republice, se nás přímo nedotklo, i tady se ovšem za poslední dvě léta soužití mezi majoritní společností a romskou populací zhoršuje.“

„Já osobně doufám, že k nim nedojde. Právě proto připravujeme ve spolupráci s Policií České republiky určitá opatření, abychom zabránili případným problémům, které by tu mohly vzniknout.“

V Tanvaldu se diskutuje o problematice soužití majority a minority, což je možná paradoxní, protože Lenka Bradáčová z krajského zastupitelství říká, že nešťastná událost, ke které na Nový rok v Tanvaldu došlo, vůbec neměla rasový podtext:

„Na základě důkazů, které máme v současné době k dispozici, mohu vyloučit, že konflikt, ke kterému v Tanvaldu v brzkých ranních hodinách došlo, byl motivován jakkoli rasově, to znamená, že bychom tam seznali jakýkoli rasový motiv, rasovou pohnutku, a to z jedné či druhé strany.“

Jaké tedy bude další řešení? Proč se střílelo? A proč musel mladý muž zemřít? Kdo je vinen? A kdo nevinen? Otázkou dále zůstává, jak je možné, že střelec z nedělního rána je na svobodě a není obviněn. Dále vysvětluje Lenka Bradáčová:

„Jedná se o kauzu, v níž skutek tak, jak o něm víme a máme důkazy, může naplňovat některé znaky okolností vylučující protiprávnost, v tomto případě mluvíme o nutné obraně. V takovém případě je skutek nutné rozkrýt , abychom mohli říci, zda bude někdo v té věci obviněn, či nikoli. Nemohu vyloučit obvinění ani z jedné, ani z druhé strany, nebo dokonce, že by mohlo padnout obvinění na obou stranách. Trestní řád jasně říká, že zahájit trestní stíhání můžeme až ve chvíli, kdy máme objektivní skutečnosti o tom, kdo je pachatelem trestného činu, a o jaký trestný čin se jedná. A to by byla v tuto chvíli pouhá spekulace.“

Podařilo se nám v den propuštění z nemocnice oslovit postřeleného mladíka, který nám v krátkosti smutnou událost popsal. O tom, že jeho bratr je mrtvý, se dozvěděl až následující den v nemocnici od svého otce.

„Po přípitku u babičky jsme šli do Tanvaldu, za tetou na sídliště. V místech, kde se staví zídka, jsme si vzpomněli, že nemáme občanské průkazy. A protože byl Nový rok, radši jsme si pro ně oba s bratrem šli. Šli jsme směrem k tátovi. Můj bratr šel první. Najednou jsem uslyšel nějakou ránu. Podíval jsem se pak na bratra, a on byl na zemi, celý od krve. Třásl se. Vůbec nemluvil. Nahnul jsem se tedy k němu, a pak jsem uslyšel další ránu. Cítil jsem jen teplo a bolest.“

„Ano, přesně tak. Držel jsem se za břicho. Klečel jsem. Strašně mě to bolelo. Pak vím, že jsem se schoval. Pán, který po nás střílel, tam už nebyl, tak jsem rychle běžel říct to domů. Potom už si na nic nevzpomínám. Když jsem přišel domů, prý jsem zvracel, šla mi krev a pěna od pusy. Poté jsem se probudil až v nemocnici.“

Teď už nás čeká charitativní akce pro potřebné a nejen to – také televizní seriál, který má bourat předsudky vůči Romům. To je náplň nového občanského sdružení Společná budoucnost, které založili romští podnikatelé z Brna. Za cíl si dávají hlavně zlepšit komunikaci mezi majoritou a minoritou a představit úspěšné romské osobnosti České republiky. Více zjišťovala Gabriela Grmolcová.

Občanské sdružení Společná budoucnost vzniklo teprve nedávno a na kontě už má první charitativní počin. Má jít ale pouze o první krok těchto podnikatelů ve spolupráci s městem Brnem. Doplňuje předseda správní rady sdružení Milan Ščuka:

„Hlavní cíl, který jsme si stanovili, je zlepšovat vztahy mezi lidmi, vztahy napříč společností, mezi většinou a menšinami. Prvním z našich projektů s cílem zlepšovat mezilidské vztahy, byl projekt charitativního tenisového turnaje, který osobně zaštítil pan primátor Roman Onderka a který se konal 9. prosince. Na tomto charitativním turnaji se podařilo získat od partnerů celkem 200 tisíc korun, což byla částka potřebná k pořízení speciální tiskárny pro zrakově postižené, zde v Brně na Kamenomlýnské.

Chcete tedy v podobném duchu nějakým způsobem pokračovat dál? Už máte vymyšlené nějaké další konkrétní projekty?

„Ano. Hned počátkem roku 2012 máme před sebou realizaci projektu ve spolupráci s uměleckou agenturou pana Karla Riegla a Českou televizí. Jedná se o čtrnáctidílný televizní seriál – čtrnáct medailonů o romských osobnostech. Seriál představí romské osobnosti, které se již plnohodnotně integrovaly a které působí, řekněme, spíše ve veřejnoprávních pozicích. Máme tedy v hledáčku doktory, právníky, baletní mistry, zpěváky. Dokonce se snad podaří přesvědčit i jednoho z romských lékařů, kardiochirurga. Tyto chceme tedy představit veřejnosti prostřednictvím zmíněného seriálu, a deklarovat tak, že po dvaceti letech jsou zde Romové, kteří už jsou plnohodnotně vzdělaní a plnohodnotně integrovaní.“

Jakou spolupráci v tomto směru plánujete do budoucna? Jak si myslíte, že by to mohlo pomoct komunikaci majority s minoritou? Jaké jsou podle Vás přednosti tohoto?

„Bezesporu se položil základní kámen nové tradice,“ říká primátor města Brna Roman Onderka: „Tradice, která bude pomáhat těm nejpotřebnějším, kteří měli opravdu v životě smůlu. Na druhé straně tradice spolupráce lidí bez rozdílu toho, zda jde o podnikatele, který vydělává více či méně, má větší nebo menší firmu. A co je nejdůležitější, má jinou barvu pleti, než má někdo jiný.“

Primátor slibuje za město Brno i do budoucna spolupráci na projektech, které mají podpořit toleranci a lámání předsudků mezi lidmi z většinové společnosti.

„A z tohoto pohledu si myslím, že bude takových akcí přibývat. Nebude to jenom záležitost, o které jsme mluvili, tedy zviditelnění jednotlivých osobností, budou to ale, podle mého názoru, akce, které vždy budou ukazovat, co je možné dělat. Nejen to, že se jednou za rok nebo za dva půjdeme podívat do Muzea romské kultury nebo si potřeseme rukou s představiteli IQ Roma Service. Myslím si, že důležité jsou činy. A jak bude naplněna formulace těchto činů, kolik akcí se nám podaří zorganizovat, zda to budou charitativní, vzdělávací či jiné, ukáže až čas.“

Muzeum romské kultury v Brně v průběhu celého loňského roku oslavovalo svoji dvacetiletou existenci. Pokud Vás zajímá, jak muzeum vzniklo, nebo s čím museli bojovat jeho zakladatelé i další pracovníci v době, kdy existence často visela na vlásku, nenechte si ujít zajímavou výstavu. Má název „Pod lupou. 20 let Muzea romské kultury“ a můžete ji navštívit do 18. března. O dějinách muzea hovořila Jana Šustová s vedoucí Sbírkového oddělení Taťánou Bártovou - Pavelkovou.

„Poprvé se tato myšlenka objevila za doby Svazu Cikánů – Romů, což byla první romská organizace u nás. Působila v Brně na konci 60. let a na počátku 70. let. Právě i členové Svazu Cikánů – Romů stáli u zrodu muzea v roce 1991. Zakládajícími členy našeho muzea byli promovaný historik Bartoloměj Daniel, inženýr Karel Holomek, jeho dcera Jana Horváthová, tehdy Holomková, a Eva Davidová.“

Začal už kolem roku 1967/ 1969 Svaz Cikánů – Romů sám s nějakou sbírkotvornou činností?

„Začal. Měl na tom zásluhu hlavně Bartoloměj Daniel. Sbírky, které vytvořil nebo sesbíral za dob trvání Svazu Cikánů – Romů, přešly na počátku působení muzea, tehdy vlastně Společnosti pro založení Muzea romské kultury, do jeho sbírek. Jednalo se hlavně o kovářské výrobky.“

Když se vrátíme do roku 1991, tedy 20 let nazpátek, kdy bylo založeno muzeum, kde nejprve sídlilo? V jakých prostorách bylo? A kolik mělo zaměstnanců?

„Sídlilo v různých kancelářích v různých částech Brna, když to takto shrnu jednou větou. Na začátku to byla jedna, dvě kanceláře. Jedna sloužila jako reálná kancelář, druhá jako provizorní depozitář. Počet zaměstnanců opravdu nebyl veliký. Byli to právě ti zakládající členové, tedy Jana Horváthová, Eva Davidová, Bartoloměj Daniel a Karel Holomek. Postupně se k nim potom přidávali i další, ať již na různých postech dokumentátorů současnosti, řemesel nebo vedoucích sbírek. Samozřejmě byla potřeba i ekonomického oddělení. A tak dále. Dnešní počet zaměstnanců je 23. Vděčíme za to transformaci muzea z obecně prospěšné společnosti na státní příspěvkovou organizaci. K této změně došlo v roce 2005.“

Jak vypadaly před 20 lety sbírkové fondy? A kolik mělo tehdy muzeum předmětů?

„Předmětů nebylo mnoho, i když samozřejmě do muzea přešly, jak jsem již řekla, sbírky, které se vytvořily za časů Svazu Cikánů – Romů. Co bylo důležité pro sbírkotvornou činnost muzea, jako jednu z hlavních činností, byly výzkumné cesty, většinou do zahraničí, a to zejména na Slovensko. Cesty na Slovensko se opakují každoročně, pokud tedy finanční situace dovolí. A důležité byly i cesty do Bulharska v roce 1998 nebo do Rumunska v roce 2008, do Finska a tak dále. V dnešní době je v muzeu evidováno na 30 tisíc sbírkových předmětů.“

Od roku 2009 uděluje muzeum každoročně jedné osobnosti Cenu Muzea romské kultury, ale jak dodává jeho ředitelka Jana Poláková, vloni u příležitosti oslav 20 let existence muzea byly nakonec uděleny ceny dvě:

„Jedna cena byla, řekněme v uvozovkách, taková běžná, za daný rok, tu jsme předali panu profesoru Ctiboru Nečasovi. Profesor Nečas je historik, který se dlouhodobě zabývá romskou historií, orientuje se především na romský holocaust. Našemu muzeu permanentně pomáhá nejenom velice fundovanými radami, ale i tím, že nám poskytuje třeba informace o tom, kde můžeme najít potřebné prameny a podobně. A druhou cenu, u příležitosti 20. výročí, jsme se rozhodli udělit panu inženýru Karlu Holomkovi, který patřil mezi tři zakladatele Muzea romské kultury. Říkali jsme si, že si to určitě zaslouží, protože nebýt jeho a jeho kolegů, nikdo bychom tu nebyli a nemohli bychom ceny udělovat.“

Následující minuty našeho vysílání budou bilanční a prognostické. Jaký byl rok 2011 a jaký může být ten letošní, tedy 2012, se zeptala Marie Vrábelová sociologa Fedora Gála.

„Strašně důležité bylo to, co se odehrálo na Šluknovsku. Z počátku to vypadalo skutečně jako veliké lidové protiromské bouře, jako taková vzpoura proti nepřizpůsobivým lidem, a těsně před Vánocemi jsme se dozvěděli, že jiskrou, která to zažehla, byla válka dvou gangů, dealerských, zlodějských, kriminálních. A jak málo stačí k tomu, aby došlo k velikánské bouři. Něco podobného se odehrálo na londýnských předměstích. Také to bylo ze začátku interpretováno jako vzpoura bídných lidí z okraje společnosti. A nebyla to pravda. Jsou to prostě lidé bez smyslu života, lidé, pro které je všechno na světě píchnout si drogu, vychlastat něco. Nepracují. Neváží si vzdělání. Myslí si, že stát je dojná kráva. A tak dále. A tak dále. Problém se jmenuje lůza, a ne Romové, ne chudí!“

Myslíte si, že v roce 2012 se situace změní? Je možné něco pozměnit?

„To, co můžeme udělat, je že celá situace bude popisována přesně, otevřeně a smysluplně. Skutečně si myslím, že média jsou škodná. Nedají si ani pět minut na přemýšlení, a už píšou. A už šíří fámy. A už šíří negativní emoce. A mají moc. Přál bych si, aby tohle bylo v novém roce jinak.“

Když už jsme u médií, objevila se ještě jedna zpráva, a to, že se Romové z Prahy stěhují do Šluknovského výběžku. Co si myslíte, že by nastalo?

„A stěhují se opravdu? Já to nevím. Upřímně se přiznám, že když si přečtu takovouto zprávu v novinách, první, co mě napadne, je, že to nemusí být vůbec pravda. Kdyby to ale náhodou byla pravda a Romové se stěhovali do Šluknovského výběžku, určitě to nebude proto, aby řešili šluknovský problém. Možná tam někdo vymyslel nějaké levnější bydlení, možná tam mají nějaké rodinné přízně.“

Vezmu to z jiného úhlu pohledu. Myslíte si, že je správné, že se pospolu shlukují na určitých místech sociálně slabí lidé? A to i z majoritní společnosti...

„Lidé se shlukují odjakživa. Přijďte do nejbohatších zemí světa a zjistíte, že města jsou stratifikována. Příčiny toho jsou velice rozmanité. Mohou být přímé – když jsem chudý, nebudu bydlet v luxusním bytě. Příčiny mohou být i kulturní. Samo sdružování není nic negativního. A způsob sdružování závisí na mnoha a mnoha faktorech.“

Rozdíl je ale v tom, že na Šluknovsku, kde jsou byty velice laciné, samozřejmě není k sehnání žádná práce. Je tam velká nezaměstnanost. Může to v budoucnu způsobit velké nepokoje?

„Nezaměstnanost je problém nejen pro Romy. Nezaměstnanost je problém, který vede k nepokojům. Nezaměstnanost je problém, který vede k nespokojenosti a frustraci mnoha lidí, a frustrace je příčina mnoha nepokojů. Ale opět je potřeba říci toto: Člověk je svobodný. Když se rozhodne, že půjde žít někam, kde není práce, je to také rozhodnutí svého typu.“

„Myslím si a pořád mám ten pocit, že se od nich mám co učit. Mají rádi život, který je teď. My o životě, který je teď, málo přemýšlíme a ušetřený čas věnujeme tomu, co bude zítra, pozítří a za 10 let. Život je zapotřebí žít teď. Za tohle děkuji Romům a rád bych se to od nich naučil. A vzkázal bych jim, aby se tohle neodnaučovali. Ať se od nás učí to, co děláme dobře. A my od nich to, co oni dělají dobře. Ať spolu chodíme do hospod, do práce, ať se spolu bavíme, ale ať zůstaneme sami sebou.“

Krátce před Vánoci vystoupil v pražské Lucerně v rámci turné Gipsy Way Orchestral houslista Pavel Šporcl s romskou skupinou Romano Stilo. Zvuky romské cimbálovky ve spojení s virtuozitou známého umělce zazněly ale přesně druhý den po smrti prezidenta Václava Havla. Sám houslista zvažoval, zda koncert nezrušit, nakonec se ale rozhodl věnovat ho právě Václavu Havlovi. S Pavlem Šporclem a cimbalistou Františkem Rigem mluvil krátce před koncertem Tomáš Bystrý.

Pavel Šporcl: „Samozřejmě nás to všechny zasáhlo. Na druhou stranu, život jde dál. Všichni jsme profesionálové, a i když v srdcích cítíme žal, na našem výkonu to zkrátka nesmí být znát.“

Se spoluprací s Romano Stilo jste začali už v roce 2008. Čí to byl nápad? A kdo koho oslovil?

Pavel Šporcl: „První moment byl ten, že kluci měli benefiční koncert v Bratislavě.A protože věděli, že jsem otevřen různým muzikantským, hudebním možnostem a spolupracím, a viděli mě také v pořadu České televize, kde jsem hrál s moravskou lidovou cimbálovou kapelou, oslovili mne, jestli bych si s nimi nechtěl přijet zahrát, což jsem velmi rád učinil, protože u opravdové cikánské kapely se nestává každý den, že by Vás zvali mezi sebe. Jel jsem tedy do Bratislavy, tam jsme spolu zahráli tři skladby. Když jsem poté přemýšlel o svém novém CDčku a možném projektu, oslovil jsem zase na oplátku já kluky, jestli by se mnou nechtěli udělat celý program a natočit celou desku. Pak jsem z té nahrávky a díky té nahrávce udělal takovýhle obrovský projekt. Odehráli jsme už přes 150 koncertů. Vidělo nás přes 100 tisíc lidí. A hrajeme nejenom v Česku a na Slovensku, ale také jsme hráli ve Švýcarsku, v Německu, v Anglii, v Rusku, pojedeme do Číny, čeká nás turné ve Francii. Je to tedy opravdu velká věc.“

Řekněte mi, pane Rigo, u romské hudby je důležité to neznámé, co nemají ostatní muzikanti, na rozdíl od těch romských. Má tohleto právě Pavel Šporcl?

František Rigo: „Pavel má strašně velké štěstí, protože on to má. Má to na 100 procent. Vycítí hudbu jakéhokoli žánru. Je s ním absolutně bezproblémová práce. Skvěle se vžil do cikánské hudby.“

František Rigo: „Povím to na rovinu. Měl jsem strašné obavy. Myslel jsem si nejprve, že přinejhorším předěláme alespoň nějaká klasická díla. Nenastal ale absolutně žádný problém.“

Do jaké míry jste, pane Šporcle, dělal romskou hudbu, než jste začal spolupracovat se skupinou Romano Stilo?

Pavel Šporcl: „Vůbec jsem ji nedělal. Měl jsem ji rád a poslouchal jsem cikánské virtuózy a kapely. Stal se tak vlastně skutečností jeden můj sen, protože jsem měl a mám příležitost tu muziku hrát. Jinak si samozřejmě nemyslím, a není ani možné, abych hrál přesně v tom stylu cikánském. Já prostě nejsem Cikán, nejsem Rom, jsem zkrátka běloch. Snažil jsem se ale do toho stylu vložit zase moje know – how, jakožto vycvičeného klasického houslisty, a to si myslím, že je věc, která se líbí posluchačům a lidem, kteří na koncerty chodí. Myslím si, že spojení klasického virtuóza s tou originál cikánskou kapelou dohromady dává něco výjimečného.“

František Rigo: „Chtěl bych pouze dodat k předchozí otázce, že Pavel úplně zbytečně říká, že je běloch, protože on je náš! I hrou. I vizáží. Vším. I košile nosí stejné, takové 'špicáky', takže všechno sedí“ (směje se).

O Roma vakeren s datem 7. ledna už patří minulosti. Naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20té hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese romove.cz.

Romale, palikerav tumenge hoj sanas amenca. Šunaha pes pro aver kurko. Ma bisteren - amenca pes dodžanena butheder. Mangav tumenge bachtalo berš dujezera dešuduj.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren – Iveta Demeterová a Jaroslav Sezemský.