Verze pro tisk: Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast pro tento pořad.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Dnes nás se svými aktivitami seznámí Michael Kocáb a povíme si o Českém centru Praha, které se připojilo k oslavám Evropského dne jazyků celodenním programem o romské literatuře. Představíme také nové občanském sdruženi Kaľi ruža a samozřejmě nebude chybět celá řada romských písní.

Bacht tumenge savorenge, so šunen amaro romano vakeriben. Adadžives amenca palo pesgeri buči povakerela Michael Kocáb, dodžanena pes nevipena palo amari romani literatura u mukaha tumenge amare šukar giľa.

Ke Šluknovské výzvě se připojilo už více než 30 neziskových organizací a 300 jednotlivců. Všichni kritizují jediné - nečinnost současné vlády při naplňování Koncepce romské integrace na roky 2010 až 2013. Signatáři výzvy se totiž domnívají, že současná vláda tento dokument nenaplňuje a místo toho sahá po rychlých a leckdy represivních opatřeních. Šluknovskou výzvu iniciovala Nadace Michaela Kocába a právě s ním mluvila Iveta Demeterová.

„Pro tuto oblast je skutečně potřeba vrátit ministerskou pozici. Myslím si, že se o tom naše vláda přesvědčí velmi brzy. A když ne, přesvědčí ji o tom naši občané.“

Vy ve výzvě upozorňujete na dlouhodobé neuplatňování systémových řešení, která by odstranila příčiny sociálního vyloučení. Co by v současné době nejvíce pomohlo?

„Vláda si musí prostudovat koncepci romské integrace a přijmout krátkodobá, střednědobá i dlouhodobá opatření. Pokud bych mohl navrhovat či rozhodovat já, doporučil bych řešit zejména sociální bytový fond. Tedy, využít fond Evropské unie a začít s výstavbou sociálních bytů. Vykupovat staré byty a stavět nové. Také je třeba organizovat přístup k práci, aby lidé, kteří se nacházejí v dluhových pastech, měli možnost vydělat si nějaké prostředky a sanovat své dluhy. Tím pádem by se dostali z neutěšené situace, která je mnohdy žene k páchání drobné kriminality ve snaze například opatřit si peníze na jídlo za každou cenu. Zajistit rovný přístup ke vzdělání, aby romské děti měly možnost projít kompletním vzdělávacím cyklem – základní, střední a vysoká škola. Dále: empatie a etika. O těch se v současné době vůbec nemluví. Zřejmě se zapomnělo, že jsou obě naše komunity odkázány na jeden společný životní prostor.“

Nemrzí Vás při sledování vývoje na Šluknovsku, že již nejste na postu ministra?

„Vyrazit na Šluknovsko, což já bych klidně udělal. Ale obávám se, že je to dnes spíš taková cestovní kancelář, kde si podávají ruce extremisté s extremisticky laděnými poslanci nebo starosty. Nebudu nikoho jmenovat. Moje návštěva by nic valného nepřinesla. Pokud by ale starostové měli zájem, jsem připraven vyjet okamžitě. Rozhodli jsme se, že v říjnu sezveme všechny signatáře výzvy a dohodneme se, jak dál. Nejen s výzvou, ale vůbec s celou tou problematikou.“

Může se stát, že se spustí řetězová reakce. Předáci extremistických stran se rozhodnou postupně zasáhnout celou republiku. Jak se tomu bránit?

„My jsme na vnitru mluvili o jedné zajímavé věci, a to zda by nebylo vhodné na určitou dobu uvádět etnicitu pachatelů drobných trestných činů, různých útoků atd. Dochází totiž k rozšíření společenského stereotypu, tedy že za vším násilím stojí Romové. A protože chceme být objektivní a vycházet z norem Evropské unie a lidských práv, pracujeme s principem presumpce neviny a s pocitem, že každý občan si řekne: ‘Nevíme, kdo to udělal, nebudeme tedy soudit‘. Jenže ono to tak není a vždy se řekne, že ‘nějakej Rom zase někomu rozbil hubu‘. Proto jsme zauvažovali nad tím, zda nezačít etnicity na omezenou dobu uvádět. Například se nedávno roznesla zpráva, že proběhl další mačetový útok a automaticky za to mohli Romové – jenže oni to byli Vietnamci. To už se ale málokdo dozví. Nakonec se ale tato myšlenka zavrhla, protože to lidskoprávně není korektní. Je proto potřeba vyzvat naše občany, aby neskákali médiím na lep. Zrovna včera proběhl konflikt mezi Romem a bezdomovcem, kde vůbec nešlo o rasový podtext, ovšem v médiích přesto byly titulky ‚Šest Romů zaútočilo na ubohého bezdomovce‘. To není možné. Pokud se to takhle bude dělat, budeme tu opravdu za chvíli mít občanskou válku. Zásadní změnu je třeba udělat i v názvosloví, které používáme. Já například naprosto odmítám dělení občanů na tzv. slušné a nepřizpůsobivé. Pokud ty ‘slušné občany‘ navíc vede Kohout, tak kde to jsme?!“

České centrum v Praze se tento týden připojilo k oslavám Evropského dne jazyků, který připadá na 26. září a který na podporu jazykové a kulturní rozmanitosti na evropském kontinentu ho vyhlásila Rada Evropy. České centrum připravilo společně s neziskovými organizacemi Slovo 21 a Romea vedle promítání dokumentárního filmu Ženy v poli také moderovanou diskusi s romskými spisovatelkami Irenou Eliášovou a Janou Hejkrlíkovou. A Tomáš Bystrý byl u toho.

„To by měl vědět každý člověk. Ale to, že s ním promluvím jako s člověkem, pro něho znamená možná víc než jídlo a pití.“
V tu chvíli jsem se zastyděla za to, co jsem babičce vyčetla. Od té doby jsem na pana Kohoutka už nikdy nekokrhala.“

Proč se České centrum Praha rozhodlo věnovat se v rámci Evropského dne jazyků právě romštině a romské literatuře, jsem se zeptal jeho ředitelky Jolany Součkové:

„Když za mnou letos kolegyně s tímto nápadem přišla, okamžitě se mi zalíbil. Oslovila jsem Jelenu Silajdžić a Slovo 21, posléze Lukáše Houdka, a dali jsme dohromady program. Jsme moc rádi, protože se zdá, že se líbil nejen dopoledním studentům gymnázia - vedli zajímavou debatu, kladli chytré otázky ale i odpolední diskuze svědčí o tom, že to byl dobrý nápad. Dozvěděla jsem se hodně nového o věcech, o kterých se člověk normálně na stránkách novin nedočte. Zejména v poslední době, kdy je aktuální a živá situace na Šluknovsku“, říká ředitelka Českého centra Praha Jolana Součková.

Ačkoli romština není pro většinu Romů v Česku i na Slovensku běžným jazykem písemného projevu, s texty romských autorů v jejich mateřštině se setkáváme už od 70. let. O návrh standardizované podoby romského pravopisu usiloval zejména Svaz Cikánů-Romů, který fungoval na konci 60. a v první polovině let 70. Spisovatelka Jana Hejkrlíková začala s literární tvorbou až po Sametové revoluci:

„Píši asi 15 let. Víceméně mě ke psaní přiměl můj manžel. Raději píši hned v romštině. Jsem dítě asimilace a normalizace, opravdu jsme nesměli mluvit romsky, ani ve škole ani doma, protože sociální pracovnice vyhrožovala mamince, že pokud s námi budou mluvit romsky, odvedou nás do ústavu. Po letech jsem se ale k jazyku vrátila. Rodiče mezi sebou naštěstí romsky mluvili a babička na mne mluvila jenom romsky, proto si romštinu pamatuji. Když chci psát o romském prostředí, lépe se mi tvoří romsky, protože zároveň s jazykem se lépe přenesu do těch dob, které popisuji“, říká držitelka literární ceny Mileny Hübschmannové Jana Hejkrlíková, která se v povídkách vrací především do svého dětství.

O tom, že návštěvníci programu romskou literaturu znají velmi dobře, jsem se přesvědčil přímo na místě. Valná většina z nich byly totiž studentky romistiky:

„Já romskou literaturu moc ráda čtu, zajímám se o ni a vnímám ji jako hodně specifickou a hodně zajímavou svou zvláštní historií i současností. Zajímám se tedy i o pozadí vzniku romské literatury.“

„Od paní Eliášové jsem četla její první vydanou knížku Naše osada. Janu Hejkrlíkovou znám jako studentku romistiky, která zároveň publikovala, proto jsem i její díla četla.“

„Někdy je trochu problém knihy sehnat. Naposledy jsem si jich hodně nakoupila v Muzeu romské kultury. Co se nedá koupit, se snažím půjčit v knihovnách. Snažím se číst i v olaštině, což je pro mě nový jazyk, který aktivně neovládám. Mám hrozně ráda Ilonu Lackovou, Teru Fabiánovou – od nich jsem četla hodně knih. Od Vlada Oláha také.“

Kali Růža, neboli Černá růže – tak se jmenuje nové sdružení, které v Rychnově nad Kněžnou založili Romové. Věnuje se kultuře, romským tradicím, ale také vzdělání romských dětí. Nové sdružení podpoří i rychnovská radnice – dotaci na nákup hudebních nástrojů a krojů ale město nedá zadarmo. Romové si ji musí odpracovat. Více Jiří Fremuth.

Nové romské sdružení Kali Růža vzniklo v Rychnově nad Kněžnou (Foto: Jiří Fremuth)

„Čistí se náhon. Je plný kamení, které se musí vyházet, krumpáčem, není to lehká práce, špinavá. Ale co jsme slíbili, to splníme.“

S Ernestem Gyuracsem stojíme pod rychnovským zámkem. Romové zde čistí zhruba 200 metrů dlouhý náhon. Za to dostanou od města dotaci 70 tisíc korun na hudební nástroje a kroje, říká starosta Jan Skořepa:

„Popravdě jsem jim řekl, že peníze nemáme, ale že město má problém a jestli by si to nechtěli odpracovat. A oni odpověděli, že samozřejmě ano.“

Místní Romové v čele s Ernestem Gyuracsem založili v létě občanské sdružení Kali Růža. Věnovat se chtějí tradicím, ale také výchově dětí.

„Když přijdou děti ze školy, chceme si s nimi sednout a učit je, co je špatné a co dobré, učit je, aby měly nějaké vzdělání. V dnešní době to bez vzdělání nemá smysl. Ukázat jim, jak na to, aby měly lepší život, než jsme měli my.“

S výkopem pomáhá také Emil Tancoš. Podle něj je potřeba, aby Romové začali něco pro sebe dělat.

„Tady se nic neděje. Když zajedete do jiného okresu, tam Cikáni mají svoje. Tak proč ne my tady? Pro děcka, aby se mohly z něčeho radovat. Holt nejsou ochotný lidi.“

Ernest Gyuracs dodává, že Romové chtějí radnici ukázat, že je na ně spoleh. Pak chtějí město požádat o místo, kde by se mohli scházet.

„O romské centrum, kde by se scházeli mladí lidé, kde bychom mohli zkoušet, tancovat. Zkrátka učit mladé našim tradicím, aby je nezapomněli, až vyrostou.“

Starosta Jan Skořepa se další spolupráci s Romy ze sdružení Černá růže nebrání.

„Pokud spolupráce bude fungovat a město bude mít peníze, nevidím jediný důvod, proč by občanské sdružení nemohlo získat finanční prostředky i tím, že udělá nějakou práci pro blaho města, pro občany, s tím, že za to získá peníze na svoji činnost. Myslím si, že to je normální.“

V září vyšel v českém překladu román Zoli, který popisuje život Romů ve 20. století. Jeho děj je zasazen na Slovenko, ale román je volně inspirovaný složitým osudem romské zpěvačky a básnířky Bronislawy Wajs, která žila v Polsku a je známá pod jménem Papusza [Papuša] – čili Panenka. Kniha už vyšla ve dvaceti zemích a pro české čtenáře ji připravilo nakladatelství Odeon. Více Jana Šustová.

Autorem románu Zoli je světoznámý irský prozaik Colum McCann. Děj knihy začíná za 2. světové války, kdy Hlinkova garda vyvraždila rodinu malé Zoli. Hrůznou událost líčí romistka Karolína Ryvolová, která k českému vydání románu napsala doslov:

„Nahnali celou osadu na led rybníka a po jeho okrajích rozdělali ohně. Lidé byli na ledě i s povozy, s koňmi. Nakonec, jak led začal tát, se samozřejmě propadli a všichni se utopili.“

„Nejdůležitější moment z hlediska posunu vyprávění je tam, kde se Zoli a její dědeček připojí ke skupině svých Romů. Spojením s příbuzenskou skupinou nastává nová fáze, kdy je Zoli jako velmi mladá, čtrnáctiletá dívka provdána za hodně staršího muže. V románu je naznačeno, že i přes věkový rozdíl mezi nimi panovaly velké city. Ve skutečnosti my ale víme, že Papusza se vdávala v šestnácti, že si skutečně brala o hodně let staršího zasloužilého člena komunity, ale o lásce rozhodně nemohla být řeč. Navíc pro Papuszu tam byla ta velká osobní tragédie, protože spolu neměli děti.“

Pokračování příběhu se odvíjí po linii Zolina, respektive Papuszina talentu.

Spisovatel Colum McCann (Foto: Brendan Bourke)

„Ona je objevena dvěma novináři. Ti začnou zaznamenávat její tvorbu, její písně, které ona ad hoc vymýšlí a skládá. Přesvědčí ji, aby je začala zaznamenávat, protože Zoli neboli Papusza je gramotná. Věci se zpočátku vyvíjejí k radosti všech, posléze ale jeden z těch novinářů, Brit Stephen Swann, nezničí na Zolinu žádost celý náklad její poezie, pochopitelně i z vlastních ctižádostivých pohnutek, a ona je za to, že vlastně vyzradila gadžům jedno ze základních tajemství, tedy romský jazyk, postavena před romský soud a je vyhoštěna. To je v těchto velice tradičních skupinách největší trest. Znamená ztrátu rodiny, ztrátu komunity, dá se říci, že celé existence. Zoli byla odsouzena k životu v osamění, jak se to stalo i Papusze, která se z toho psychicky zhroutila a po zbytek života se opakovaně vracela do psychiatrické léčebny, protože to pro ni byla skutečně zcela zásadní věc, která jí úplně změnila život.“

Papuszin život byl okamžikem jejího vyloučení z romské komunity zadušen. Od té doby se velmi trápila, nikdy už nepsala ani nezpívala a zemřela v osamění takřka bez přátel. Avšak v románu Zoli dal spisovatel Colum McCann hlavní hrdince novou šanci.

„Zolin příběh se v rámci románu tím vyhoštěním dostává teprve do své poloviny. Jeho druhá část se odehrává na cestě. Zoli táhne krajinou a dost dobře neví, kam se vrtnout, má jen jakousi utkvělou představu, že by se měla odebrat do Paříže. Nakonec ji po mnoha peripetiích osud zavane do Itálie, kde románová Zoli najde svého druhého životního partnera a zplodí s ním dceru, které jsou věnovány pasáže Zolina vyprávění. V úplném závěru románu se přeci jen do Paříže podíváme. Zoli jede navštívit svoji velice úspěšnou, univerzitně vzdělanou dceru Francescu na konferenci, která je věnována romské literatuře. Zoli se zde po mnoha desetiletích setká se Swannem, se svým zrádcem, který zapříčinil její neštěstí - a po určitém váhání mu odpouští. V románu je tedy náznak happyendu, protože odpuštěním ze sebe Zoli zjevně setřásla velké břemeno. Kniha končí tím, že se při nějaké společenské příležitosti nadechuje ke zpěvu.“

Český Krumlov je v rámci České Republiky považován za město, kde romská komunita žije už více než dvacet let takřka bez konfliktů. Romové ze Slovenska se do českých zemí stěhovali v roce 1945 nebo v letech následujících. Přicházeli za prací do průmyslových a dalších městských oblastí. V Českém Krumlově dnes žije vysoké procento Romů – některé rodiny už tři nebo čtyři generace. Kolega Jan Josef Horváth se vydal právě do tohoto historického města, kde oslovil Vladimíru Konvalinkovou.

„Já jsem se tu narodila a začala chodit do školy v 50. letech, proto si dost pamatuji, jak škola vypadala a jaké bylo složení nejen obyvatel, ale i žáčků. Neexistovala třída, ve které by nebyli alespoň tři, čtyři Romové. My jim tedy říkali Cikáni, snad se neurazí. Já k nim mám krásný vztah a slovo Cikáni mi přijde o dost romantičtější.“

„Bydleli ve starých, historických domech, které jim byly za tímto účelem přiděleny, když sem po válce přišli osidlovat.“

„Velkým štěstím v 50. letech bylo, že tu byl osvícený starosta pan Voráček, který k nim měl vztah. Nechtěl je odsud vyhnat, ale chtěl jejich otázku řešit tak, abychom se domluvili, sžili. Zřídil proto na radnici odbor po cikánskou otázku a pokud byl problém, řešil se na odboru, což mi přišlo, na danou dobu, nesmírně osvícené.“

„V 60. letech tu byla cikánská třída, kterou učila moje matka Vlasta Rosínová. Takzvaný experiment. Ve třídě maminka měla 25 dětí a byli to samí Romové. Učila je od první do čtvrté třídy, hodně se jim věnovala. Ona je mamka hrozně milovala. Oni totiž nádherně zpívali a ona si je nahrávala. Věnovala se jim i mimo školu. Naše máma se samozřejmě musela naučit romsky, aby se dorozuměli. Co bylo podstatné, když nám vyprávěla, jak probíhal den, tak o každé přestávce se daly lavice kolem zdí a oni se museli vyzpívat a vytancovat. Máma měla nádherné nahrávky na starém kotoučovém magnetofonu, ale bohužel někde zmizely. Děti ji za to strašně milovaly. Když vyrostli a měli vlastní děti, posílali jí oznámení o sňatku, vodili jí ukázat svoje děti, potom i vnoučata... Mamka umřela v 85 letech a oni za ní až do smrti chodili a milovali ji. No a mě, jako její dceru, samozřejmě všichni znají! Takže se všichni zdravíme, máme se rádi, nemáme problémy.“

Kde se Romové a ne-Romové nejčastěji setkávají? Kde dochází k propojenosti?

„V Cikánské jizbě minimálně jednou týdně hraje úžasná cikánská kapela, a to i v zimě. Krumlov je přes zimu vylidněný, jsme městem turistů. Tedy ostatní hospody zejí prázdnotou, ale na Cikánce je vždycky plno. Hraje tam výborná hudba, lidé dokonce stojí a tancují i na ulici. Je to nádherné!“

„V 90.letech po revoluci byla zřízena firma Dunka. Tehdy jsme měli za starostu Honzu Vondrouše, který se s Romy domluvil a založili firmu, která se stará o pořádek ve městě, o úklid. A funguje to.“

„Řeknu Vám příběh přímo z naší rodiny. Mám neteř, která vystudovala na zdravotní sestru. A asi před 15 lety se stalo, že když se vracela z odpolední směny, která končila v deset hodin večer, přepadl ji bílý muž a zachránil ji Cikán. Násilníka setřásl a odtáhl na policii. Krásný příklad. Dnes mi trochu připadá, že mizí ohleduplnost a tolerance.“

O Roma vakeren s datem 1. října už patří minulosti. Naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese romove.cz.

Romale, palikerav tumenge hoj sanas amenca. Šunaha pes pro aver sambat. Mangav tumenge savorenge šukar raťi.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren – Tomáš Bystrý a Jaroslav Sezemský.