Verze pro tisk: Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast pro tento pořad.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Co dnes uslyšíte - v deseti nových městech bude od začátku července působit vládní Agentura pro sociální začleňování v romských lokalitách. Vypravíme se do Dobré Vody u Toužimi, kde sídlí občanské sdružení Český západ. Minulý týden totiž otevřelo novou textilní a keramickou dílnu. Představíme vám mladého Roma, který se začíná objevovat na hudební scéně, nezapomeneme na jazykový koutek a samozřejmě nabídneme celou řadu romských písní, které vám určitě zpříjemní dnešní O Roma vakeren.

Mangav tumenge šukar sambat. Anas tumenge aktuálna informacii, interesna manuša. Adadžives tumenge povakeraha palo Vladno Agentura. Tiš povakeraha palo buti savi kerel manušniskero jekhetaniben Český Západ. Mangav tumenge lačhi rati.

Agentura pro sociální začleňování v romských lokalitách vznikla v roce 2008 a funguje při Úřadu vlády jako jeden z odborů sekce pro lidská práva. Pracuje celkem ve 22 lokalitách a od července začne působit v dalších deseti městech a obcích O práci agentury více pověděl Marii Vrábelové ředitel Martin Šimáček.

“V současné době pracujeme ve 22 lokalitách, od července letošního roku přibereme dalších 10, zároveň ovšem v některých městech skončíme, a to v některých městech, kde se nám práce velmi dobře dařila a máme za sebou konkrétní úspěchy. Také ale skončíme ve městech, kde jsme se s vedením města prostě nedohodli a spolupráce není možná. Kdybych měl odpovědět na otázku, kde se práce dobře daří, musím velmi vypíchnout například město Cheb. Běží tam teď celá řada projektů, pomáháme mladým lidem, aby získali pracovní dovednosti k nástupu na trh práce, a to formou jistého tréninku. Současně se tam rozebíhá unikátní projekt prostupného bydlení, kde na čtyřech základních stupních budou ti, kteří bydlení ztratili, postupovat a získávat kompetence k nájemnímu bydlení tak, aby ve finále měli možnost uspět na volném trhu s byty. Určitě bych měl zmínit Litvínov, kde systém prostupného bydlení v současné době také funguje a běží.”

Už se vám podařilo někoho z vyloučených lokalit integrovat do společnosti?

“Pomáháme připravit projekty a ty projekty skutečně pomáhají konkrétním lidem. Mohli jsme tedy za loňský rok sečíst počet lidí, kteří měli podporu v rámci projektů, na kterých jsme spolupracovali. Dostali jsme se k číslu 8000. Určitě to ale není tak, že by 8000 lidí odešlo z vyloučených lokalit nebo už nebylo dále sociálně vyloučených. To je velmi dlouhodobá práce. Projekty, které jsme pomáhali sestavit a podat, k tomu velmi přispějí. Rozhodně to ale nevyřeší ze dne na den nebo z roku na rok.”

“Nikdo nechce Romy ve svém nájemném bydlení, respektive málokdo. Za této situace vznikl paralelní trh s bydlením, využívají toho různí spekulanti a třeba předluženého člověka přestěhují nebo mu navrhnou přestěhování výměnou za jeho lepší byt v lepší lokalitě do nějaké horší lokality, horšího bydlení, chudšího regionu s větší nezaměstnaností. Tento migrační trend se začíná projevovat velmi silně. Má to samozřejmě ničivý vliv na lidi samotné, ale i na lokality, kam jsou tito lidé stěhováni, protože pak to musí nést na svých bedrech města a obce, která doposud takový problém řešit nemusela. Takto vznikají nová místa sociálního vyloučení. Navíc v nich žijí lidé, kteří jsou zdevastováni, poničeni předlužením a zároveň tím, že je někdo nuceně přestěhoval. To je nový trend, se kterým my budeme muset začít pracovat mnohem intenzivněji. Viděli jsme tento trend prakticky například v Novém Bydžově, kam se přistěhovala stovka lidí. Tam si s tím pan starosta absolutně nedokázal poradit.”

Vaše práce na první pohled tak zvaně není vidět. Je to dlouhá cesta. Naší republice je stále vytýkáno z Evropské unie, že Romové jsou diskriminováni. Jak to vidíte Vy?

“Myslím si, že Romové jsou diskriminováni především na trhu s bydlením a také mají velké obtíže při vzdělávání. Je důležité říci, že Romové ve vyloučených lokalitách nesou díl odpovědnosti za svou situaci. Snažíme se je motivovat nebo podpořit k tomu, aby s tou situací byli ochotni něco dělat, aby svou situaci měnili. Chápeme samozřejmě očekávání majoritní veřejnosti, že budou ke své změně přispívat. To znamená, že jejich zapojení do všech opatření je naprosto důležité a klíčové. I to agentura významně podporuje. Musejí se změnit podmínky začleňování těchto lidí na trh s bydlením, určitě se musí změnit jejich přístup nebo dostupnost zaměstnání. To nejsou akce, které by ti lidé byli schopni realizovat sami. K tomu jsou tu odpovědné instituce, obce a města, jejich úřady, školy, ale také samozřejmě státní správa, resorty a také agentura a neziskové organizace.”

V Dobré Vodě u Toužimi na Karlovarsku otevřelo občanské sdružení Český západ novou textilní a keramickou dílnu. Své zázemí našla v prostorách bývalé hájenky, kterou organizace získala do pronájmu od bratří trapistů. Sdružení působí v sociálně vyloučených lokalitách na Toužimsku a Tepelsku a ve svých dílnách zaměstnává ženy z těchto míst.

Výrobky z textilní dílny Českého západu (Foto: Jiří Hubatka)

Textilní a keramická dílna v Dobré Vodě funguje již několik let. Své výrobky prodává například na internetu, ve vlastním dobročinném obchodě BUŤI v Plzni nebo v dalších kamenných obchodech. V poslední době ale již stávající prostory dílen přestaly kapacitně vyhovovat, říká jejich vedoucí Kamila Součková:

“Naše textilní dílna působila od roku 2002 v sídle Českého západu, kde se tísnila v jedné místnosti. Byla tam práce pro jednu, maximálně dvě ženy a měli jsme už problémy s prostory. Keramická dílna na tom byla podstatně hůře, protože sídlo Českého západu je opravdu stísněné. Jsou tam kanceláře, prostory pro děti. Na keramickou dílnu nám už místo nezbylo, tak jsme ji umístily provizorně do maringotky. Přijaly jsme proto nabídku bratří trapistů k pronájmu bývalé hájenky. Tady už můžeme přeci jen zaměstnat více žen, do šicí dílny čtyři ženy, dvě ženy na tkaní a tři ženy se nám vejdou do keramické dílny.”

Na chodbě jsou i dva velké tkalcovské stavy, ty jste asi předtím moc používat nemohly, nebo ano?

“Nemohly. Jeden byl na půdě, jeden v úplně jiném objektu. Už jsme asi pět let netkaly, máme tedy radost, že jsme je mohly vyndat, rozložit. Těšíme se, až se to naučíme a budeme moci rozjet opět výrobu.”

Co všechno tu se ženami z Dobré Vody, ale nejenom z Dobré Vody, vyrábíte?

“V šicí dílně jsou zaměstnány ženy, které nejsou vyučené v oboru. To znamená, že je učíme postupně na jednoduchých výrobcích, jako tašky, zástěry, kapsáře. Od března jsme zaměstnaly nově čtyři ženy, které nikdy nešily, nemají žádné zkušenosti se šitím. Naše mistrová, kterou jsme přijaly také, je postupně učí výrobky šít. Ženy dělají jednoduché misky. Jsou to zase jednoduché postupy, které ženy zvládnou, aby měly výrobky stejný tvar, stejnou velikost.”

“Hlavním smyslem není produkovat výrobky, nejsme žádný výrobní závod. Smyslem je zaměstnat - našem případě ženy. Dát jim příležitost chodit do práce. Být užitečnými.”

“Určitě. Naši klienti opravdu stáli o to, aby tu mohli být zaměstnáni.Vím, že několik měsíců předtím, než jsme dostali dotace na místo, konkrétně v keramické dílně, chodily a ptaly se, kdy už budou moci chodit do práce. Jedna z těch žen dokonce chodila rok do keramické dílny, učila se, ale nebyla za to placená. Opravdu je tedy vidět, že o to stojí. Teď jsme ve fázi, kdy se zaučují, a už soutěží, kdo udělá víc misek, kdo udělá víc tašek. Když je mistrová chtěla pustit dřív z práce, nechtěly.”

A co na nové prostory textilní a keramické dílny říkají samy pracovnice?

“Líbí se mi tu moc. Práce nás baví. Všechno v pohodě. Jsme dobrý kolektiv a práce nás prostě baví.”

Textilní dílna v Dobré Vodě si postupně buduje své jméno. Má za sebou šití zakázek například pro plzeňský magistrát, magazín Ona Dnes nebo bratry trapisty z nedalekého kláštera v Novém Dvoře.

Čtyřiadvacetiletý Erik Svoboda je polovičním Romem, který má své kořeny také na Kubě. Vystudoval Obchodní akademii se zaměřením na pulic relations a marketing, pracuje v reklamní a mediální agentuře. A ačkoliv si podle jeho slov v minulosti sáhl dokonce až na samé dno, v současné době prý vede dynamický život. Vedle práce v PR a marketingu se věnuje také svému největšímu koníčku – hudbě. Ostatně i tou se v posledních letech začíná také živit.

“V životě jsem volil mezi dvěma cestami. Přeci jen jsem Rom, táhlo mě to tedy k muzice. Na druhou stranu jsem realista, nejsem snílek. Je to strašná řehole. A já sázím v životě na jistoty. Moje dvě životní cesty, což je práce – PR, marketing nebo reklama a obchod – a muzika, jsou na stejné úrovni. Vybral jsem si ale obchod, protože vím, že mě to může živit celý život, a navíc je to svým způsobem jistá práce.”

“Přemýšlel. V loňském roce jsme dělal vyšší odbornou školu na Jahodovce (pozn. red. v Jahodové ulici), sociálně–právní činnost. To je obor, který mě i kvůli k mé minulosti, zajímal. Vzhledem k tomu, že jsem hodně časově vytížený a člověk potřebuje být na školu dozrálý, což nevím, nechci hodnotit, jestli jsem, nebo ne, ale minimálně musí být odpočatý a mít čisté a rovné myšlenky, a s prací, kterou dělám, to nejde. Chtěl jsem to ale studovat spíš proto, abych si zpětně zodpověděl nebo vysvětlil otázky v rámci mého života předtím.”

Nechám teď na Vás, zda mi odpovíte, nebo ne. Vy jste si myslel, že Vám škola, která má toto zaměření, odpoví nebo vyřeší otázky Vašeho života, Vaší minulosti, toho, s čím jste se potýkal?

“Právě, že potom už ne. Budu mluvit otevřeně, aby lidé věděli, o čem se tu bavíme. Bylo to spjaté s mou ústavní výchovou, která trvala 10 let. Tou školou jsem se snažil zodpovědět si, jestli to se mnou lidé tam mysleli dobře, jestli byl ten systém dobrý, co se dá případně změnit. Hodně věcí mi tam vadilo. Rady dospělých jsou vždycky k něčemu, ale člověk to vždycky zhodnotí až zpětně. Jestli jsem si na to musel přijít touto cestou, tak budiž.”

Narodil jste se romské matce, ale vychovávali vás neromští rodiče. Dlouho jste se hledal, kam patříte?

“Ve mně se to mísí dost. Můj tatínek je totiž Kubánec. Tím, že mě vychovali bílí rodiče, jsem pro lidi takový mišmaš. Mám blízko k Romům, anebo k tmavým lidem vůbec, ať už je to srdeční záležitost nebo přes muziku, možná i cítěním a pochopením světa. Zároveň mám ale blízko k bílým lidem, protože s nimi pracuji. Možná, že teď řeknu klišé, které používají oni, ale i mezi nimi je někdo dobrý. Takhle to ale neřeším. Pro mě jsou to lidi a spolupracuji s nimi. Moje hledání samozřejmě pokračuje a myslím si, že bude pokračovat strašně dlouho, protože vždycky se mi v životě stane něco, co budu chtít zhodnotit, a bude to mít spojitost se mnou. Od deseti let jsem byl prakticky sám. Člověk je dítě, a najednou zjistí, že nemůže být úplně dítětem. Musel jsem řešit věci, které děti v mém věku neřeší. To ze mně udělalo trošku dospělejšího člověka, a to ve věku, kdy jsem na to nebyl úplně připravený, nebo možná ani nechtěl. Ale musel.”

Když jste se v deseti letech ocitl v dětském domově, musel jste být dospělejší. Teď je Vám 24. Cítíte se být dál?

“Popravdě řečeno, někdy mi lidé říkají, že jsem důchodce (smích). Ale jo, je to tím životem. Občas tomu říkám, že mívám zpětně zpráskanou duši. V projevu to pak působí, že je člověk starší, než ve skutečnosti je.”

“Doufám, že nebudu prodávat média, ani nebudu plánovat. Mám kamaráda, který reklamu dělá, patří mezi špičku. Dost mě to tedy zajímá. Paradoxně, lidé, kteří vymýšlejí reklamu, na tom nejsou finančně tak dobře jako lidé, kteří ji prodávají. A k těm patřím i já. Ještě nevím, jestli se umoudřím a upustím od nějakého systému a hnaní se za penězi jen proto, že je chci mít. Možná spíš ne. Možná spíš budu chtít dělat práci, která je pro mě zajímavější, byť za méně peněz. To se ale může za 20 let zase otočit. Jsem totiž hodně živelný, a proto neustále v koloběhu. Mám samozřejmě přítelkyni, se kterou žiji. Je hodně tolerantní. Osobní život je hodně omezený na úkor práce a muziky. Nějak se s tím pereme. Společně.”

V Polsku sice nežije mnoho Romů, ale jejich kultura a aktivity rozhodně stojí za pozornost. S jednou zajímavou akcí se můžete seznámit v Muzeu romské kultury v Brně, a to díky výstavě Cesta paměti, která potrvá až do 19. června. Podrobnosti má Jana Šustová.

Výstava Cesta paměti představuje dokumentární fotografie z každoročního putování polských Romů po pietních místech romského holocaustu. Letos se toto čtyřdenní putování uskuteční již podvanácté a začne 21. července. Jeho pořadatelem je od roku 1996 Okresní muzeum v Tarnowě a během cesty se využívají také tradiční romské kočovnické vozy z jeho sbírek. Účastníci putování, většinou Romové, se tak snaží na několik dní vrátit k tradičnímu kočovnému způsobu života a uctít památku zemřelých. Autorem fotografií, které nyní o putování Cesta paměti vystavuje Muzeum romské kultury, je nizozemský fotograf Frank Roosendaal. A rozhodně stojí za zmínku, co ho k tomuto tématu přivedlo:

Frank Roosendaal na vernisáži výstavy Cesta paměti (Foto: Jana Šustová)

„Začalo to před hodně dlouhou dobou, když jsem v roce 1992 poprvé navštívil Osvětim a byl jsem touto návštěvou hluboce otřesen. Řekl jsem si, že se do Polska musím vrátit a fotografovat tam. V roce 1993 jsem jel do Tarnowa, o němž jsem četl, že je tam hodně Romů, ale žádné jsem tam nenašel. Až po dlouhé době mi jeden polský přítel Janek Dostatni vyprávěl, že v Tarnowě žije hodně polských Romů a pořádají takovou vzpomínkovou akci na deportace Romů do Osvětimi, Majdanku a na jiná místa. A tak jsem si řekl, že to musím fotografovat.“

K realizaci těchto fotografických plánů však Frank Roosendaal dospěl až o mnoho let později za přispění ředitele Okresního muzea v Tarnowě Adama Bartosze.

Adam Bartosz s fotografií z cyklu Cesta paměti (Foto: Jana Šustová)

„V květnu roku 2008 jsem navázal kontakt s Adamem Bartoszem a vyprávěl jsem mu o svém plánu tam fotografovat. A Adam mi řekl, že koncem července bude v okolí Tarnowa takové čtyřdenní putování a že mě tam zve, abych tam fotografoval. A potom další muž - Adam Andrasz, což je vůdce tarnowských Romů, mi také dal souhlas, abych tam fotografoval. To samé jsem udělal v roce 2009 a 2010.“

Takto se tedy zrodila výstava Cesta paměti. Ovšem není to jediný projekt o Romech v Polsku, do kterého se Frank Roosendaal pustil.

Vernisáž výstavy Cesta paměti (Foto: Jana Šustová)

„Vloni, čili v roce 2010 jsem fotografoval i v různých vesnicích, kde žijí a pracují Romové, a zase se do nich vracím zpět. Fotografoval jsem například ve třech vesnicích v Tatrách a letos se tam vrátím. Stále dělám to, že když fotografuji Romy nebo jiné lidi, tak jim pak vždy ty fotografie dám. Mají z nich velikou radost a jsou na ně pyšní. A to mě moc těší. Například v létě 2010 jsem fotografoval ve vesnicích a v říjnu 2010 jsem se tam zase vrátil a dal jsem jim ty fotografie.“

A jak se vlastně nizozemský fotograf dorozumívá s polskými Romy, když sám neumí polsky?

„Mám samozřejmě svého přítele Janka Dostatného, který mluví polsky, ale mám i druhý kontakt, ženu, která se jmenuje Małgorzata Mirga a je to romská umělkyně z Polska. Ona viděla moje fotografie z Cesty paměti a řekla si, že jsem dobrý, emociální a seriózní fotograf, kterému nejde jen o zisk a že mi pošle pování, abych přijel. Byl jsem v malé vesnici Czarna Góra [Čarna Gúra], nějaký čas jsem tam společně se svojí ženou a Jankem žil mezi Romy a bylo to moc krásné. Takže jsem měl kontakty od Adama Bartosze, od Małgorzaty Mirgy a ona mě doprovázela do vesnic. Ona totiž ve vesnicích dělá hodně projektů s romskými dětmi. A lidé tam vědí – to je ten holandský fotograf, který se vrací a dává nám fotky. Takže teď už vědí i v sousední vesnici, kde jsem ještě nikdy nebyl, že ten holandský fotograf přijede i k nim.“

V minikurzu romského jazyka se dnes zaměříme na slovenskou romštinu, kterou hovoří převážná část Romů žijící v České republice. Iveta Durdoňová přizvala k mikrofonu opět Ivetu Kokyovou.

Lači rat Romale
V posledním díle mini kurzu romštiny jsme Vám představili vlastní báseň, s tvorby Ivety Kokyové a jednotlivé části lidského těla.

Ve slovenské romštině neexistuje slovo pro rodiče, vždy se uvádí matka a otec.

e daj, o dad – otec, matka
e čhaj – děvče, dcera - má dva významy – oslovení dcery a děvčete
o čhavo – chlapec, syn - má dva významy – oslovení syna a chlapce
e pheň – sestra
e bori – snacha
e sasuj – tchýně
e baba – babička
e bibi - teta
o phral – bratr
o džamutro – zeť
o sastro – tchán
o papus – děda
o bačis - stýc

Rovněž v komunitě slovenských Romů je rodina velmi důležitá. Distancování (vyřazení, vyčlenění) z rodiny může vést samotného jedince až k životní záhubě. U slovenských východních Romů s výběrem partnerů je to tak, že mladé lidi si většinou vybírají partnera sami, nejsou přislíbeny jinému, jen zřídka se objeví taková rodina. Za nevěstu se neplatí.

Pokud rodina nesouhlasí s výběrem partnera, tak je to většinou z toho důvodu, že se jedná o sociálně slabšího jedince, nebo rodina nese špatné jméno z minulostí. Tehdy dochází k tomu, že zamilovaný pár uteče spolu z domu. Setrvají u někoho z příbuzenstva. Po jisté době rodiče se sňatkem souhlasí, to proto, že je žena gravidní.

Ženich žádá rodiče o ruku jejich dcery (Foto: Jana Šustová)

Mangavipen – námluvy, dohadují většinou ženy, probíhají buď ve velké formě, ženich navštíví rodinu nevěsty. Koupí své nastávající ženě dar, většinou zlatý šperk. Klekne si před rodiči a žádá o požehnání a ruku dcery. Oslava trvá 1-2 dny vkuse.

Mangavipen – námluvy, jen symbolickou formou, ženich přichází sám bez doprovodu své početné rodiny s lahví alkoholu, přináší dar své nastávající ženě, kleká před rodiči a žádá o požehnání a ruku dcery.

V dalším díle bychom pokračovali na téma rodina. Zaměříme se na vztahy mezi rodiči a dětmi. Lači rat Romale (dobrou noc).
Ačen devleha (S Bohem).

O Roma vakeren s datem 14. května už patří minulosti. Naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese romove.cz.

Romale, palikerav tumenge hoj sanas amenca.mek man hin adaj nevipen palo muľipen. Kijo Del odgejla jekbareder romano lavutaris. O Emil Gadžor. Ko les džanelas Miško les vičinelas. Leskero hangos the leskere giľa Roma rado šunenas. Jov sikadža o drom romano bašaviben. Emil Lokhi obuv kijo Del Šunaha pes pro aver kurko. Ma bisteren - amenca pes dodžanena butheder.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren – Iveta Demeterová a Jaroslav Sezemský.