Článek z http://www.romove.cz
Vytištěno 26.02.2020 21:48

Extremisté s maturitou a diplomem
09-04-2010  Petr Příhoda


Jiří Leschtina v HN (v článku Diplomovaní rasisté přicházejí) upozornil na to, že mezi příležitostně zadrženými příslušníky naší krajní pravice přibývá lidí s maturitou a s vysokoškolským vzděláním. Co to znamená? Možná toto:

Zprvu izolované skupiny deklasovaných mladých mužů s jejich agresivními excesy se postupně propojují a vytvářejí to, co už lze nazvat hnutím. Ten termín vyslovujeme sice neradi, ale nelze jinak. Hnutí nalézá své místo v evropském kontextu i příznivce mimo prostor výchozích skupin. Vytváří si politickou reprezentaci i – možná – příští intelektuální elitu. Ta bude pracovat na jeho ideologickém zdůvodnění, které bude působit na veřejnost, resp. její část, a zjednávat si legitimitu v jejích očích. Přihlížíme tedy formaci společenskopolitické síly, kterou asi nebude radno ignorovat.

Zpráva o zvýšení počtu relativně vzdělaných lidí v řadách krajní pravice zanikla ve vřavě strkanic na politické scéně. Je už to taková naše notorieta: média spekulují o výrocích znesvářených politiků, zatímco významnější dění ve společenském podloží jim uniká.

Přesto jsem zaznamenal interpretaci jevu, o němž mluvím. V HN se ozval z Londýna Radim Liceník. Nepíše, zda tam studuje nebo podniká, ale soudí, že jednou z příčin příklonu části naší společnosti k extremismu je stávající mizérie české politiky. Píše (cituji): Inteligentní mladý člověk, který nevidí perspektivu jinde, se pak lehce dá na scestí (konec citátu). Není to soud originální, ale každý, kdo pracuje s mladými, mu dá zapravdu. Více světla vnáší do věci – stále v HN – Robert Břešťan, šéfredaktor Rádia Česko.

V článku s provokativním názvem Česko – země bez veřejného mínění – upozorňuje na skutečnost, kterou pokládám za mnohem závažnější než individuální faux-pas toho či onoho politika. Veřejnému mínění se u nás věnuje značná pozornost, agentury je pečlivě zkoumají a politici podle něj upravují názory i programy, ale ono vlastně – neexistuje.

Prostí (tedy žádnou veřejnou funkcí nepověření) občané sice stav společnosti a její politické elity nějak zaznamenávají, občas ho mezi sebou znechuceně glosují, a když se jich náhodou pracovník výzkumné agentury zeptá, pak mu i odpovídají. Ale to je asi tak všechno. Břešťan cituje Karla Schwarzenberga: „Tady se zveřejnilo už tolik korupčních afér týkajících se politiků. V jiné zemi by dva dny na to byly demonstrace a ten politik by si netroufal vyjít z domu“ (konec citátu). To se u nás neděje. Všichni vědí, že stačí pár dní mediální rozruch ustát – a běh věcí se vrátí do starých kolejí.

Pokud u nás veřejné mínění existuje, pak jen v jakési zakrnělé, zakrslé podobě. V medicíně se tomu říká „abortivní“, čili potracené. I když mu říkáme „veřejné“, ono vlastně zůstává v privátním prostoru. Nepůsobí žádným tlakem navenek. Jedinou výjimkou byla tzv. televizní krize, ale tomu je už 10 let. Od té doby nic.

Tu masovou letargii čili mdlobu znám, trvá už víc než půlstoletí. Zná ji kdekdo. A vysvětlí ji tvrzením, že jakákoli angažovanost „stejně nemá cenu“. Nevím, co by řekl na otázku, kolikrát to zkusil. Důležité je, že za dvacet let formální demokracie u nás nedošlo významnou měrou k probuzení občanského vědomí. Všichni jsou tím nějak frustrováni. Myslím, že ti mladší víc, protože ti starší jsou na to zvyklí. Kde je ta věková hranice, nevím přesně. Tuším, že přibližně, 25, nanejvýš 30 let.

Lze tedy očekávat, že razantnější projevy nespokojenosti s tou letargií se objeví ve skupině, jíž říkáme „mládež“. Ta je ovšem velmi různorodá. Má snad společné jen to, že její problémy nikoho příliš nezajímají. Zejména politici ji do svých kalkulací nezahrnují. A tak jsme svědky aktivizace části našich juniorů, ale ve jménu idejí netolerantního, ba agresivního extremismu. Mělo se za to, že jde o ty, co povykují na fotbalových stadionech, co mají nejslabší vyhlídky své budoucnosti, protože jsou nejméně dotčeni výchovou a vzděláním. Vida, s jejich postojem se nějak solidarizují i ti, jejichž šance snad nebyla nulová, protože mají maturitu nebo dokonce vysokoškolský diplom.

Pro naši malátnou demokracii je to varovné znamení. Nevím, co s tím. A tak si tady sám pro sebe troubím na poplach.




The original article can be found at: http://www.romove.cz/cz/clanek/23197
Copyright © Radio Praha, 1996 - 2003