Článek z http://www.romove.cz
Vytištěno 23.05.2018 13:09

Fedor Gál: jinakost je hezká, má vůni, chuť, barvu...
13-04-2010  Milena Štráfeldová

Nepohodlné cizince je v Česku třeba izolovat, kontrolovat jejich porodnost, donutit je, aby se chovali podle našich norem. I takováto šokující tvrzení se objevují při sociologických průzkumech mezi českými školáky. Nedávno tak v anonymních dotaznících odpovídali například žáci jedné ostravské devítiletky. Kde se u teenagerů berou takové netolerantní nebo dokonce rasistické postoje? Milena Štráfeldová se na to v dnešní rubrice O čem se mluví zeptala sociologa Fedora Gála:

"Ta děcka budou ještě jednou šokována, až se octnou v Londýně, v Paříži, v New Yorku a zjistí, že blonďáček s bílou pletí je tam menšina. Když zjistí, že barevnost vůbec nevadí, aby ti lidé žili v pohodě, aby spolu vycházeli, spolu pracovali, spolu vytvářeli tu zemi. A nejenom to - až se octnou v nemocnici v Londýně, tak možná zjistí, že jejich lékař, jejich sestra je černá, žlutá, Asiat. Ta děcka toho hrozně málo vědí o životě."

Z čeho mohou podle vás vycházet tyto jejich předsudky? Kde se rodí?

Sociolog Fedor Gál "Rodí se v jejich rodinách, rodí se ve škole, rodí se v partách. Nikde jinde. Budete vydávat tuny knih, které vysvětlují, že jsme lidé slušní a neslušní, bez ohledu na náboženství, etnicitu, barvu pleti. Je to na nic, když doma slyší krutá slova na adresu sousedů."

Já se vrátím ještě k jednomu postřehu - tyto děti z Ostravy, kde je poměrně početná romská komunita, považují za cizince právě Romy. Co vy na to?

"Ti Romové tu žijí šest století! Mnoho rodičů dětí, které absolvovaly tento průzkum, přišlo později. Patří možná méně do této země než jejich romští spoluobčané. Já teď budu velice osobní. Celý život jsem hlásal toleranci. Je ale zapotřebí vědět, že bezbřehá tolerance je o zbabělosti a lhostejnosti. Já připouštím, že někomu nemusím být sympatický. Když se ale tato nelibost projevuje nenávistí, agresí a násilím, tak je konec mé tolerance. To tolerovatelné není!"

My jsme si o sobě vytvořili obrázek, a možná je to jeden z těch mýtů první republiky, že Češi a Čechoslováci byli velmi demokratický národ. Kde se tedy bere xenofogie v tak demokratickém národě?

Foto: Evropská komise "Podívejme se do historie. Byli jsme demokratický národ v multietnické, multinárodní a multikulturní Rakousko - uherské říši. Odkdy mají Češi takzvanou suverenitu a samostatnost, absolvovali několik etnických a národnostních čistek. Zbavili se Němců docela krutým způsobem, Židů velice krutým způsobem, čili já tam tolerance vidím velice málo. Jsme ale tolerantní k sobě navzájem, přestože jsme blonďáci s modrýma očima? Narušené vztahy se promítají do všedního života a lidé jsou schopni nenávidět toho druhého jenom proto, že má jiné politické postoje, jiné ideologické a kulturní zakotvení, jinak se obléká, má rád jinou hudbu! A to je fakt."

Dlouho se mluvilo i o tom, že tyto naše xenofobní postoje mohou být do jisté míry důsledkem čtyřicetileté izolovanosti, v jaké jsme žili. Přece jenom jsme se nesetkávali tak často s cizinci anebo jen s určitými etniky. Dvacet let poté jsme ale možná ještě xenofobnější než za komunistů. Je to tak?

"Není to tak. Já si myslím, že nejsme xenofobnější. Za komunistů se problémy zametaly pod koberec, pod stůl. Byli jsme stejně xenofobní, neměli jsme rádi jinakost, ale nemluvilo se o tom. Nemluvilo se o tom, že lidi nenávidí Romy, že nemají rádi cizince, že se jím příčí každá jinakost, ale bylo to zde. Že se o tom mluví, považuji za fajn! Je to ten první krůček k tomu, aby se vědělo o problémech a aby se něco dělalo s jejich řešením.. Čili nejsme xenofobnější, nicméně dvacet let je hrozně málo. Moje generace vyrůstala za komunismu a naše děti jsou tak trochu obětí naší výchovy, našeho způsobu života, tlaku, pod kterým jsme my žili. Ale děti těchto dětí už budou, doufám a věřím, už trochu otevřenější."

Vy jste už vlastně zmínil, že ty děti projdou jistou šokovou terapií, když je napříklav v Londýně v nemocnici bude ošetřovat barevná sestřička. Ne všechny děti se ale dostanou do londýnské nemocnice. Jaký by byl systémovější přístup k tomu, aby se ty děti naučily vnímat odlišnost pozitivně a aby se nevymezovaly vždycky jen negativně vůči všemu, co je jiné?

Foto: Evropská komise "I pro ta děcka, která se nedostanou do Londýna, přijdou různobarevní, různě kulturní a hodnotově a nábožensky zakotvení lidé sem. To znamená, že ta děcka mají dvě možnosti. Buď si zvyknou na to, že jinakost je hezká, má vůni, chuť, barvu, anebo budou frustrována celý život. Budou se potácet od nenávisti k nenávisti, od deliktu k deliktu a prokašlou si svůj vlastní život. Tam už není cesta zpátky."

A co je pravděpodobnější varianta?

"Pravděpodobnější varianta podle mého názoru je ta první. Vždyť spousta našich lidí, i velice mladých, už dnes pracuje v Londýně a v New Yorku a nedělají jenom intelektuálně náročné práce. Spousta talentovaných dětí studuje na zahraničních školách. Nemůžou nevidět, že v té třídě sedí menšina domácích dětí. Jsou tam děcka z Pákistánu, z Afghánistánu, ze Slovinska, ze Slovenska, z Čech! Zvyknou si na to v každodenním kontaktu, zvyknou si na to v neformálních vztazích. Zvyknou si na to, že jejich kámoši se dělí ne podle toho, odkud přišli a jak vypadají, ale jací jsou. A nezvyknou-li si, nebudou patřit do společnosti!"




The original article can be found at: http://www.romove.cz/cz/clanek/23193
Copyright © Radio Praha, 1996 - 2003