Verze pro tisk: Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast pro tento pořad.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Dnes vás pozveme do našeho hlavního města na filmový festival Jeden svět, seznámíme vás se zajímavým projektem Slova 21 i s romským všestranným muzikantem Markem Pilem, chybět nebudou ani aktuality ze života Romů a spousta krásných písní.

Lačhi kijarati, čhavale, mangav tumenge bacht the sastipen. Akana šaj šunen amari romani relacia „O Roma vakeren“. Oven amenca, mukaha tumenge romane giľa the phenaha nevimata andalo romano dživipen.

V těchto dnech už je v plném proudu festival Jeden svět, který letos mimo jiné nabízí i pohled do zákulisí neonacistického hnutí. Ale festival našim divákům představí i jeden vysloveně romský film, který natočila devatenáctiletá romská dívka natočila o své kočovné rodině. Podrobnosti zjišťovala Jana Šustová.

Pokud Vás zajímají osudy Romů, rozhodně si nenechte ujít film s názvem Já, moje romská rodina a Woody Alan, který natočila mladá romská režisérka Laura Halilovičová. Podrobnosti nám sdělil Aleš Rumpel z organizace Člověk v tísni.

„Tento film je jeden z největších překvapení letošního ročníku. Je to film devatenáctileté režisérky, je velmi vtipný a svěží. Je to její pohled na část její romské rodiny, která přišla před desítkami let do Itálie z Bosny a Hercegoviny a část rodiny stále kočuje a dostává se do velkých problémů s místními úřady a i s nevolí italské mainstreamové populace. Jeden z pěkných příběhů tohoto filmu je, že hlavní protagonistka a zároveň i režisérka se chce stát filmařkou, obdivuje Woodyho Allena, píše mu obdivné dopisy a brání se nátlaku své rodiny, aby se co nejdříve provdala a byla tradiční matkou. Film je o velmi závažném tématu kulturního střetu mezi romskou komunitou, která chce kočovat, a mezi italskou populací, která si to nepřeje. A zároveň je to velmi osobní příběh o modernitě a emancipaci, o ženské emancipaci v rámci romských komunit.“

Film Já, moje romská rodina a Woody Alan je zařazen do programové sekce Jít za svým snem, v níž jsou filmy zabývající se problematikou sociálního vyloučení.

„Kromě tohoto filmu jsou tam velmi zajímavé filmy například z Ameriky o kruhu chudoby a o tom, jak z generace na generaci lidé opakují stejné chyby. Je to příběh o tom, kdy babička má dítě v šestnácti a pak dcera má také dítě v šestnácti, takže takový bludný kruh. A potom podobný příběh je i z polské Lodže, z postindustriálního města, který se jmenuje Naše ulice. Takže takovýchto filmů je více, ale určitě Já, moje romská rodina a Woody Allen patří k těm nejúsměvnějším, i když je to velmi závažné téma, tak film je svěží a zábavný.“

Na festivalu Jeden Svět je film Já, moje romská rodina a Woody Alan zařazen do akce Získej svého diváka.

„To znamená, že v průběhu celého března můžou návštěvníci našeho festivalu na našich webových stránkách www.jedensvet.cz hlasovat o výběru z osmnácti filmů, každý může dát svůj hlas třem snímkům. Filmy, které dostanou nejvíce hlasů uvolníme k distribuci, kdy budete moci si film půjčit na DVD s českými titulky a od května ho pouštět, kde chcete. Třeba doma přátelům nebo v klubovně, v muzeu, galerii nebo na baru, v podstatě kdekoliv, jen bude potřebovat se zaregistrovat a po projekci nám poslat hodnocení, kde se film pouštěl, kdo ho viděl, kolik lidí přišlo, atd.“

A na závěr mě zajímalo, zda je režisérka Laura Halilovičová filmový samouk anebo má nějaké odborné vzdělání.

„Ona je samouk. A je to její cíl, je to její velká životní touha stát se filmovou režisérkou. Toto je to její debut, je to první celovečerní film, který natočila.“

Občanské sdružení Slovo 21 připravilo pro základní a střední školy po celé České republice kromě Prahy přednášky s názvem Multikulturní výchova 400 x na českých školách. Zájem ze strany učitelů, žáků a studentů je obrovský. Jedná se totiž o čtyři témata, kde se lektoři se studenty a pedagogy zaměří na problematiku soužití s Romy a cizinci. O tomto projektu si povídal s Liljanou Batovanjovou Robert Ferko.

Jak uvítali pedagogové základních a středních škol právě nabídku od vás realizovat tyto přednášky na jejich školách?

„Zájem je obrovský, větší než jsme očekávali a je to takový balíček, který se nabízí ve školách. Tento balíček si mohou rozložit na dva roky, což je ideální i pro část týkající se cizinců i pro druhou část, která je s romskou tématikou.“

K projektu Multikulturní výchova byl vytvořen materiál, co se v něm dočteme a co je jeho součástí?

„Jsou tam čtyři dokumenty, čtyři DVD, to jsou dokumenty, na základě kterých budou probíhat přednášky. Je to přizpůsobeno zrovna tomu projektu, potřebám škol. A pak jsou tam metodické pokyny, které se týkají všech dokumentů, jak pro lektory tak pro pedagogy, jak se má vést jedna taková přednáška. Přednášky proběhly třeba v Jihomoravské kraji, počátkem roku na Vysočině, v Hradci Králové a už máme naplánované přednášky do června.“

Zajímalo by mě také, jak to probíhá v praxi, žáci a studenti se mohou v průběhu přednášky zapojit do konverzace, dialogu s lektorem?

„Určitě, právě na tom je založena přednáška, že se nejdříve probere dokument a pak má probíhat diskuze s žáky, se studenty. To je cílem, aby byli aktivní a i proto je vytvořen metodický materiál, aby i lektoři byli podle toho vyškoleni. Aby věděli, jakým způsobem děti zapojit do rozhovoru, vždy je tam na přednášce dvoučlenný tým lektorů, to znamená, že jeden je Čech a druhý je buď cizinec, pokud jde o dokument s problematikou cizinců, nebo je tam Čech a Rom, když jde o projekt s romskou tématikou. Druhý lektor má také svojí roli v druhé části, kde se představí studentům, kdo je a odkud pochází, něco o sobě řekne, jak se mu žije tady jako cizinci, jaký je třeba rozdíl v životě doma a tady, jak si tady zvyknul. A děti se mají vždy na co ptát. Je to nejzajímavější část přednášky, když se otevřou a když s cizincem mluví jako s člověkem, už to pro ně není cizinec. Na konci každé přednášky se vyplňují dotazníky, které jsou anonymní, jsou určeny jak pro žáky a studenty, tak i pro pedagogy. A právě tím chceme mít nějaký výstup z projektu a pak bude také publikace, která bude zpracována experty a která nám určitě mnoho řekne.“

Určitě bude posluchače zajímat, které z těchto čtyř témat je nejdiskutovanější mezi mladými lidmi na školách?

„Vždy se začínalo s romskou otázkou, když jsme měli lektora Roma a když to vše hezky vysvětlil jako Rom - že je vysokoškolák, že má některé názory stejné jako oni, když se s nimi normálně baví, že se jim tak přiblíží, že s nimi může mluvit a že jim odpoví na vše, co je zajímá normálním způsobem, tak pak už je to úplně něco jiného. Myslím, že je to důležité, aby to na školách probíhalo.“

Následující minuty budou patřit výrazné romské osobnosti. Narodil se v Bratislavě jako nejmladší ze čtyř sourozenců. Studoval ve Španělsku v Granadě a Barceloně, jeho domovem se stala Praha, kde v současné době připravuje řadu projektů. Představujeme vám zpěváka, kytaristu a cimbalistu Marca Pila, kterého si pozval k mikrofonu Jan Berousek.

Vystudoval jste hudební konzervatoř v Bratislavě, chtěl jste být už v dětství slavným muzikantem?

„O tom jsem vůbec nepřemýšlel, protože jsem z části z muzikantské rodiny, tatínek hrál na klarinet, když byl mladý, pak toho nechal, protože chtěl, abychom i my něčeho dosáhli. Měl stavební firmu, měl na to školy, tak šel do světa a přestal hrát. Já od pěti let hraji na kytaru, v jedenácti jsem začal hrát na cimbál, takže tak postupně přišla sláva, ale musím říct, že dnes už zdravá sláva.“

Geny po rodičích tam jsou, ale důležitá pro vaši budoucí kariéru byla asi i píle, co bylo podle vás nejdůležitější?

„Nejdůležitější bylo, že jsem cítil, že chci hrát, že se chci učit hrát, byl jsem jak houba, která nasává. Když jsem byl malý, tak jsem opravdu poslouchal velmi kvalitní muziku, u nás se poslouchala jen kvalitní muzika, maďarská muzika, takže mi to zůstalo v uchu. Pak jsem se časem dostal z kytary na cimbál.“

Jak vzpomínáte na své studium na konzervatoři v Bratislavě, na Alexandra Móžiho, který byl váš profesor, a na studium v cizině?

„V Bratislavě jsem byl několikrát, studium na konzervatoři jsem přerušil z rodinných důvodů, protože jsme se stěhovali sem a mně se pak narodil krásný syn, je mu patnáct, jsem na něj moc pyšný, mám to za sebou. Dnes se můžu věnovat sobě i jemu, jsem deset let šťastně rozvedený. Abych se vrátil ke konzervatoři, tak dodnes mám odtamtud kamarády, s kterými nějak spolupracuji, rozvíjím nějakou spolupráci v Bratislavě, jezdím tam. Třeba s Igorem Kmeťem teď děláme společný projekt, s Ľubo Virágem jsme natočili krásnou desku V.I.P. Gipsy, kde jsme ke spolupráci pozvali muzikanty z Budapešti. Teď pokračuji ve studiu na Mezinárodní konzervatoři pana Ščuky, je to velmi příjemná škola a myslím si, že má velkou perspektivu, hlavně aby to šlo takto dál, aby Romové měli šanci studovat. Oni tu šanci mají, jen se musí vzchopit a vstát, začít chodit do školy a chodit tam každý den ráno.“

Spolupracoval jste například i s Helenou Zeťovou, s kapelou Buty, s Antonínem Gondolánem a dalšími, jak vzpomínáte na tuto spolupráci a kdo vás nejvíce obohatil?

„S panem Antonínem Gondolánem jsme si telefonovali, že už jsme měli nějakou dlouhou dovolenou, že bychom se měli zase sejít a natočit novou desku nebo znovu koncertovat, dost bylo lenosti. A on řekl, že ani nevím, jak jsem ho potěšil, že se bude těšit na to, že to znovu rozjedeme. Těšte se všichni na Trio Gondolám.“

Mimo vašich hudebních projektů děláte i charitativní projekty, můžete nám i nich něco říct?

„Dělal jsem to už předtím, než jsem potkal Ivetu Blanarovičovou, ale v malém. Třeba jsem nějakým dětem koupil kytárky a učil jsme je hrát, měl jsem z toho dobrý pocit. Teď skončila moje spolupráce s Ivetou na talentu La Sofie, ale nemám na to moc času, dělám teď své projekty, o kterých ale ještě nechci mluvit, co se týká charity. Je to v jednání, ale já si myslím, že to bude velmi zajímavé a pro Českou republiku to bude něco nového, co se týká charity a nebude to ani v podstat charita, ale spíš uměním uniknout drogám, kriminalitě. Teď je aktuální orchestr, který jsme založili s mými vrstevníky, kamarády, s muzikanty, s kterým bychom měli hrát 10. dubna u Richarda Samka na festivalu.

Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě stanovil termín zahájení hlavního líčení v kauze žhářského útoku na domek romské rodiny ve Vítkově na Opavsku na 11. května. Na lavici obžalovaných bude čtveřice pravicových extrémistů z Opavska a z Bruntálska. Hlavní líčení budou provázet mimořádná bezpečnostní opatření.

Záměr vytvořit internátní školy pro romské děti, který má podle slovenského premiéra Roberta Fica v budoucnosti vyřešit dlouhodobé problémy s jejich vzděláváním, označila organizace Amnesty International za diskriminační. Podle prohlášení organizace by vláda měla romským dětem naopak pomoci s integrací do běžných škol namísto snahy je izolovat a odloučit od rodiny.

Rakouská organizace Caritas odstartovala kampaň na podporu sbírky pro děti z nejchudších zemí Evropy. Mezi ně vedle Albánie, Rumunska či Běloruska zařadila i Slovensko. V reklamě vystupují romské děti právě z tohoto státu. Slovensko přitom patřilo v minulých letech v Evropě k zemím s největším hospodářským růstem. I přes dobré ekonomické ukazatele země jsou ale podmínky v romských osadách kritické.

Mezinárodní organizace na ochranu lidských práv Amnesty International vyzvala italské úřady, aby přehodnotily kontroverzní projekt na zajištění bydlení pro Romy. Ten způsobil, že už stovky Romů dostaly soudní příkaz k vystěhování. Hrozí, že v nadcházejících měsících zůstanou bez střechy nad hlavou tisíce příslušníků tohoto etnika. Jde o takzvaný projekt pro nomády, který zahrnuje likvidaci více než 100 romských táborů kolem hlavního města Říma.

V Muzeu romské kultury v Brně si připomněli 67. výročí prvního masového transportu brněnských Romů do Osvětimi. Součástí programu byly jak proslovy pozvaných hostů, tak také romské písně o holocaustu v podání členů skupiny Horvátovci či vzpomínkový dokumentární pořad jedné z pamětnic. Mluvilo se mimo jiné také o současnosti a extrémistech, kteří popírají holocaust. Na pietním shromáždění byla i redaktorka Gabriela Grmolcová.

Pamětní deska z Masné ulice (Foto: Jana Šustová)

Jedním z organizátorů pietního aktu v brněnském Muzeu romské kultury je také Karel Holomek, jehož velká část příbuzných skončila právě v transportech do Osvětimi.

„7. března 1943, což je před 67 roky, bylo tady v Brně, v jatkách, tam byl také policejní oddíl, bylo shromážděno a transportováno přesně 1038 romských mužů, žen a dětí. Takže my z tohoto důvodu tu v Brně děláme pietní pamětní pakt.“

„Vím, tak jak se to v rodině tradovalo, že tam byly velmi špatní podmínky. Než se shromáždili, tak lidé byli ostříháni dohola. Podmínky tam byly kruté, ale samozřejmě potom v dobytčích vagonech to bylo hodně zlé, pak už byla Osvětim sama.“

„Nejstarší byl Štěpán, ten tam byl popraven, bylo mu 38 let, měl doma šest dětí. Nikdo, ani jeden se nevrátil.“

Popisuje rodinu moravských Romů Holomků, která za 2. světové války, téměř vymřela, jedna ze zachráněných Emilie Machálková. Když její příbuzné ze Svatobořic na kyjovsku odvedli do Brna do Masné ulice, kde se za protektorátu shromažďovali Romové pro transporty do koncentračního tábora, bylo paní Machálkové 16 let. Její rodinu zachránil někdejší starosta Nesovic. Ostatní Holomkovi, kterých bylo celkem 33, se z koncentračního tábora už nevrátili.

Já mám před sebou historika Muzea romské kultury Michala Schustera, v této chvíli se vysílá dokument, který vypráví o pamětnici holocaustu, jak to bylo obecně, kolik jich přežilo?

„Transporty vypukly na základě tzv. Osvětimského výnosu vůdce SS Heinricha Himmlera, výnos vlastně znamenal finální fázi konečného řešení tzv. cikánské otázky nejen u nás, ale i v rámci celé Evropy okupované nacisty. Na základě tohoto výnosu měli být všichni Romové koncentrováni na určené místo, čímž byla Osvětim-Březinka. Posledními transporty byli zlikvidování v postatě všichni, téměř všichni Romové z protektorátu. Zůstali pouze ti, kteří byli vyjmuti z transportu a to byly opravdu velké výjimky, nebo ti, kteří se skrývali.“

„Určitě, stačila statečnost místních občanů nebo to byla neuvěřitelná osobní statečnost místních starostů, kteří se rozhodli, že zahrání své Romy a tzv. je nechali vyreklamovat z transportů, kdy se za ně zaručili.“

„Přesně tak, místní starosta zachránil celou jejich rodinu, kdy byli vyreklamováni z transportu a později se ukrývala u své příbuzné ve sklepě, díky tomu přežila. “

„To já právě říkám studentům, že je to hrozné, že by to nemělo být. Já nevím, jaké mají rodiče, já nevím, jak můžou Češi vzývat psychopata Hitlera, to nepochopím.“

Další romskou osobností, kterou vám představíme, je 28tiletá rodačka z Pardubic, která vyrůstala se dvěma bratry. Vystudovala gymnázium a poté sociální antropologii. V současné době pracuje pro občanské sdružení Romodrom. Lucii Horváthovou oslovil Robert Ferko, který se jí zeptal na její soukromí, ale i na to jak se dostala ke studiu v zahraničí.

„V rámci studia na vysoké škole má každý student možnost se přihlásit do programu Erasmus Sokrates. Já jsem byla vybrána pro studium etnologie ve Francii na univerzitě v Montpellier, studovala jsem jeden semestr na filozofické fakultě.“

„Když jsem začala studovat, tak jsem ještě jako dobrovolník pracovala ve společenském klubu pro romskou mládež, připravovala jsem projekt Make a connection, což byl dobrovolnický projekt pro děti ze sociálně znevýhodněného prostředí. A při studiu jsme začala pracovat na Magistrátu města Pardubice jako romská poradkyně.“

„Moje rodina pochází jedna z východního Slovenska a druhá ze západního Slovenska, což v romské komunitě znamená mnoho, protože už jenom to, že pochází z jiné části Slovenska, způsobuje, že je to trošku jiná skupina Romů, která má jiné hodnoty a jiné tradice. Což u mě asi evokovalo to, abych začala studovat sociální antropologii a věnovala se sociálním otázkám, protože bojovat v rámci romské komunity v rozdílnostech mě motivovalo k tomu, abych si našla nějaké místo stmelování třeba majoritní společnosti s romskou komunitou.“

„Jednalo se především o stolování, jídlo, někde se jedli halušky se zelím a jinde je jedli s tvarohem. Byly hádky o tom, co kdo jí a jakou poslouchají hudbu. Protože na západním Slovensku je hudba spíš slovenská, má jiný rytmus, a na východě jsou to tradičnější romské písně, kde se hodně mluví romsky a jsou tam jiná slova v romštině, na západním Slovensku jsou převážně ovlivněni Rakouskem, kde se v západoslovenské romštině objevuje hodně německých slov.“

„Dá se říct, že základní škola byla docela pěkná, ale byla náročná, protože když jste jiný, tak máte ve škole spoustu nevýhod, ale díky dvěma dívkám jsem byla ve třídě spokojená - měla jsem kamarádky, které mi vždy pomohly a myslím si, že kdyby nebylo jich, tak bych nebyla tam, kde jsem. Protože člověk se opravdu potřebuje cítit ve škole bezpečně a to ony mi poskytly, protože dítě, které nemá kamarády ve škole, tak se vždy cítí odstrčené a je to problém.“

„Vzdělání jsem brala jako přirozenou věc. Je to tak, že když dítě je na základní škole, tak si jednak uvědomí to, že se cítí bezpečně a že je hodně odolné tlaku a že se snaží vnímat to, co se mu snaží říkat ve škole. A já jsem do školy chodila, poslouchala jsem je, zdálo se mi to srozumitelné, uměla jsem to a to mě motivovalo k tomu, proč bych nemohla dělat to, co ostatní. To znamená, že motivace přicházela z okolí, já si myslím, že to je klišé, že se Romové nechtějí vzdělávat. To není pravda, protože Romové už sami cítí, že je potřeba se vzdělávat, že to má pozitiva a že vzdělanější člověk získá lépe práci.“

Já se ptám záměrně, protože já jsme četl, že máte neromského přítele.

„Tady nejde o to, jestli to je Rom nebo ne-Rom, ale jde o to, že si hodnotově s někým rozumíte a myslím, že právě můj přítel je člověk, s kterým si nemusíte říkat věci nahlas a víte přesně, o co jde, a to je to důležité. Že životní hodnoty, které jsou důležité, máme stejné.“

„Snažím se třídit v zaměstnání, doma občas, protože mi přijpadá hrozné, jak to někdy vypadá kolem popelnic, lidé to naháží, kam nemají. Co, co se mi líbí, to je belgický model, který jsem viděla, když jsem byla na studijní stáži v Evropské komisi, a chtěla bych ho zavést i v České republice a to je to, že lidé tam třídí odpad velmi dobře. Že si nakoupí igelitové pytle a ty jsou rozdělené podle barev, ty se nakoupí v obchodě, neplatí se tam poplatky za popelnice, ale člověk platí za to, kolik pytlů spotřebuje. A určité dny jezdí firma, která je uklízí, přijede přímo k domu a odveze je. To znamená, že člověk, který se chce opravdu zbavit odpadu, nemusí vynaložit tolik úsilí, aby někam chodil s papírem a plasty, že to je daleko jednodušší, což si myslím, že tady chybí.“

O Roma vakeren s datem 12. března už patří historii. Naladit si nás ale můžete opět v pátek po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese www.romove.cz.

Romale but lošale sam, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O Roma vakeren. Ada šuniben predal tumende. Romale mangav tumenge bachtalo dživipen. Ačhen Devleha.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Iveta Kováčová a Jaroslav Sezemský.