Článek z http://www.romove.cz
Vytištěno 24.10.2020 20:16

Nástup neonacismu
12-05-2009  Petr Příhoda


V posledních měsících vzrůstá aktivita příslušníků hnutí, označovaného jako pravicový extremismus. Proč pravicový, není jasné. Za naši politickou pravici se chce považovat ODS. Že by Dělnická strana nebo Národní odpor byly právě jejími ocelovými pěstmi? To není pravděpodobné. - Proti tzv. pravicovým extremistům u nás vystupují ti "levicoví", hnutí Antifa, neboli "anarchisté".

Pokud tomu nezabrání policie, vždycky se stoupenci těch dvou krajních hnutí poperou. Spřízněnost "anarchistů" s levicí lze vystopovat snáze. Připomínají totiž její dávný okrajový proud, tzv. "anarchokomunismus". Např. prvorepublikového ministra financí Rašína zastřelil "anarchokomunista".

Diagnostiku našich současných radikalismů stále ovlivňuje historická paměť. Ti dnešní extremisté, jimž se říká "náckové", převzali rétoriku a symboliku především nacistického, zčásti i fašistického hnutí z dob před 2. světovou válkou. Ale obojí tehdy vzešlo z levicového ideového podhoubí. Úplný název nacismu zněl nacionální - socialismus. A Mussolini, tvůrce italského fašismu, byl před 1. světovou válkou socialistickým politikem. Ferdinand Peroutka si ve své Přítomnosti povšiml, že kdekoli zmohutněl levicový radikalismus (vesměs komunistický, bylo totiž po bolševické revoluci v Rusku), probudil se radikalismus fašistického (v Německu nacistického) typu. Byl to konflikt mezi pravicí a levicí? Spíš rvačka mezi těmi, kdo se rozhodli pohřbít demokracii. Nikoli na té úrovni, kam zvykově umísťujeme pravo-levou politickou scénu, ale o poschodí níž. V suterénu. Je to vidět na osudech tehdejší německé sociální demokracie: bojovala současně na dvou frontách, proti zabijákům nacistickým i komunistickým.

Nacismus i fašismus se tehdy hluboce zapsaly do evropského povědomí, protože tehdejší demokracie před oběma kapitulovala a navíc neporozuměla třetímu totalitarismu, sovětskému. V 30. letech stanuli tzv. slušní Evropané před volbou mezi ďáblem a belzebubem, mezi Hitlerem a Stalinem. - Ta historizující optika není neoprávněná. Ale brání vidět, kde se berou zdroje těchto radikalismů právě dnes.

Dnešní pravicový extremismus není pouhou recidivou čehosi, co se vyskytlo kdysi a záhadně přežívalo někde v podvědomí. On vzniká dnes, nově, ze současného podhoubí frustrované společnosti, která se cítí ohrožená, bezradná a propadá politicky neproduktivní zlobě ("všichni jsou naštvaní na všechno"). Trvá-li její frustrace, alokuje taková společnost živelně svou zlobu do krajních, čili extrémních poloh, představovaných zpravidla tou částí její mládeže, která cítí, že nemá perspektivu.

Televize nám předvádí expozé radikálů, dnes hlavně "nácků", mladíků mužského pohlaví ve věku cca od 16 do 30 let. Mládež spíše učňovská než studentská. Pravděpodobně jde o výchovně, kulturně, duchovně nejzanedbanější segment naší mladé generace, nepočítáme-li ty, kdo propadli drogové závislosti.. - Naše omladina (jako celek) je neznámou X našeho společenského vědomí. Bylo by záslužné zapátrat, jaké je rodinné pozadí těch radikálních borců. S jakým životním pocitem vstupují na práh své dospělosti. Pátrací žurnalistika je v tomto směru skrovná. O nějakém starostlivém zamyšlení špičkových politiků nad nastupující generací nevím. Ale ani většinové veřejné mínění se příliš nezajímá o ty, kdo tady budou po nás.

Domnívám se, že ti borci (možná, že nejen oni) pocházejí z rodin nějak dysfunkčních. Nenaučili se, co je to "mít rád". Nikdy nepotkali někoho, kdo by v nich probouzel a živil pozitivní emoce. Ani doma, ani ve škole, ani jinde. Jejich tátové selhali a neposkytli jim mužský identifikační vzor. Hledají ho tedy na vlastní pěst. Musí to být "tvrdý chlap", který budí strach. Někde na Západě si ho našli v kubánském Che Guevarovi. Ten je spjat s komunistickou ideologií, proto má u nás menší šance. Jsme ve střední Evropě. Nasnadě je jiná tradice: fašistická a nacistická. Svalnatý nacista v černém, který rozdává rány a všichni se ho bojí, to je ten správný chlapák. Našim frustrovaným juniorům nabídne nejen cestu k překonání jejich mindráku, ale i obraz univerzálního nepřítele, čímž jim pomůže orientovat se v nesrozumitelném a nepřátelském světě.

Tím býval nacistům Žid. Naši mladí náckové to přijímají. I když nejsou vzdělaní a přemýšliví, tuší, že holokaust byl cosi nedobrého, proto jsou ochotni popírat, že se konal. Jak ale být důsledným antisemitou, když nikdo z nich nepotkal skutečného Žida, protože byli ve střední Evropě vyvražděni? Najdou si tedy univerzálního nepřítele, který je víc po ruce. Tím je cikán, Rom. A je to! Nepřátelství našich neonacistů k Romům má ještě jeden nepřiznaný motiv: je to boj o místo dole: nikoli my, mladí, zanedbaní, nevzdělaní a bez reálné životní perspektivy, ale oni, cikáni, jsou dole.

Pokud mluvčí našich neonacistů dostanou slovo, říkají věci, o nichž i řadový občan připouští, že "něco na tom je". Hlásají, že naše společnost je zkorumpovaná. Není snad? Nejsou snad s Romy problémy, s nimiž si majoritní společnost ani státní moc neví rady? Nemá snad Evropa rostoucí potíže s invazí chudiny Třetího světa? Neprobouzejí snad cosi mile nostalgického červenobílé praporce s českým lvem? Neonacisté si tak prošlapávají cestičky do duše řadového občana, který se také cítí ohrožený, bezradný, frustrovaný, a proto je v tichosti ochoten přiznat jim jistou legitimitu. O příliv sympatizantů se jim může postarat i hrozba nezaměstnanosti, kterou přináší současná hospodářská recese.

Ano, existuje vážná hrozba, že zloba původně politicky neproduktivní se změní v produktivní a že se neonacistické hnutí stane politickou silou. Pouhé televizní pranýřování tomu nedokáže čelit. Více záleží na tom, kolik občanů, kolik rodičů a učitelů - a hlavně kolik profesionálních politiků na úrovni špičkové i komunální, si uvědomí, z čeho všeho tato hrozba vyrůstá.




The original article can be found at: http://www.romove.cz/cz/clanek/22422
Copyright © Radio Praha, 1996 - 2003