Verze pro tisk: Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast pro tento pořad.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Dnes se společně vydáme do Bruselu, kde se tento týden sešel první romsko unijní summit. Představíme vám projekt, který je zaměřený na vzdělávání a řekneme vám o kočujících umělcích, kteří se sešli v Belgickém městě Charleroi.

Mangav tumenge bacht the sastipen – Akana - šaj šunen romani relacia „O Roma vakeren“. Šunena romane giľa the nevimata - andalo romano dživipen.

To je jenom namátkový výběr z programové nabídky.

V Bruselu se tento týden sešel první romsko unijní summit. Přes 400 představitelů evropských institucí, národních vlád, romských iniciativ a nevládních organizací debatovalo o tom, jaká je v současnosti situace Romů v zemích Evropské unie a jak zlepšit jejich začleňování do většinové společnosti. Na summitu byl i zpravodaj Českého rozhlasu v Bruselu Pavel Novák.

Situace Romů ve 21. století je podle eurokomisaře pro rovné příležitosti Vladimíra Špidly skvrnou na svědomí Evropy. Podle červencové zprávy Evropské komise si 77 procent Evropanů myslí, že mít romský původ znamená ve společnosti nevýhodu. I předseda Evropské komise José Barroso prohlásil, že Romové jsou největší etnickou skupinou, která v dějinách Evropské unie čelila diskriminaci a rasismu. V podobném duchu mluvil i další z účastníků summitu americký finančník a filantrop George Soros.

„Z osobní zkušenosti mohu potvrdit, že mnoho romských rodin a společenství žije v nehumánních podmínkách. Tato nepřijatelná skutečnost vytváří negativní stereotypy a ty situaci Romů ještě zhoršují.“

Hlavní břemeno zlepšení situace Romů leží na národních vládách, ale Evropská unie ukazuje, že jí na řešení problémů Romů záleží a bude na ně dohlížet. Výsledky vrcholné schůzky v Bruselu se asi ale nedostaví hned, myslí si místopředseda Rady pro záležitosti romské komunity Ivan Veselý.

„Já si od toho nic neslibuji, pro mě je důležité to, že lidé, kteří jsou jakýmsi způsobem zodpovědní za řešení tohoto problému, že začínají formulovat myšlenky a že se začínají bavit, že to je v jakémsi procesu a myslím si, že tak do dvou až tří let můžeme očekávat také nějaké konkrétní výsledky, říkám do dvou až tří let, protože ta byrokracie té komise je opravdu těžkopádná, není pružná.“

Podle Ivana Veselého je ale Česká republika v řešení problémů Romů o něco dále než jiné státy.

„Přes to, že tu máme takové excesy, že místopředseda vlády České republiky se vyjadřuje o Romech tak, jak se vyjadřuje, tak v České republice máme řadu problémů již vyřešeno. Jako příklad bych uvedl, že od roku 1993 tady vznikají nebo se formulují koncepce a problémy, hledá se prostě způsob řešení, že v oblasti rozvoje romské kultury se od roku 1993 do roku 2000 udělalo v rámci Evropy nejvíc. My jsme vyřešili gramotnost, my jsme vyřešili, že všichni Romové mají dokumenty, my jsme vyřešili mnoho věcí, které nejsou vidět a média o dobrých zprávách nepíší. Největší problém vnímaný Romy v současné době je to ohrožení ze stran neonacistických skupin a to verbální napadání a odsuzování vrcholných politiků, včetně místopředsedy vlády.“

Mnohem méně udělaly pro řešení problémů Romů i některé starší členské země, např. pan Natan Kavada z unie řeckých Romů si stěžuje, že Řecko uznalo existenci Romů na svém území až v roce 1975, za 30 let ale mnoho pro ně neudělalo.

„My stále bydlíme ve stanech, jedno až dvě děti ze sta chodí do školy, to znamená, že 98 procent dětí nedostává vzdělání. My nevíme, kolik nás je, protože se nás nikdo neptá, nikdo nás ani nepočítá. Musíme narukovat do armády, platit daně, ale nemáme stejná práva. Řekové nás nechtějí v místech, kde žijí, nechtějí nás ve svých školách. Žijeme vedle sebe, každý svým způsobem života.“

Summit v Bruselu zatím problémy Romů nevyřeší, ale díky němu se snad věci ve všech unijních státech pohnou ku předu, věří eurokomisař pro rovné příležitosti Vladimír Špidla.

„Je to historická událost, protože poprvé v dějinách je oficiální evropská konference, která se zabývá otázkou Romů. Poprvé v dějinách se této konference účastní jak vládní úroveň, tak nevládní organizace, tak úrovně parlamentární. Čili z hlediska politického je to velmi silná událost.“

V následujících minutách vám představíme projekt, který nese název Překonávat handicapy prostředí - Rozšířená výuka estetické výchovy, který má za cíl motivovat děti ke vzdělání. Více řekl Anně Polákové Michal Šourek ze společnosti Envi A o.p.s.

Ing. arch. Michal Šourek (Foto: Jana Šustová)

„My jsme asi před dvěma lety vytvořili nějaký zisk, který jsme nepotřebovali vrátit do našeho podnikání, která je úplně o něčem jiném, než o vzdělávání a chtěli jsme ty peníze použít na něco prospěšného. Podle našeho názoru ty nejpotřebnější jsou děti, protože ty si nemohou pomoci samy, těm je potřeba pomoci zvenčí. Náš záměr nemířil původně na romské děti specificky, náš záměr se vztahoval k dětem, které to mají v životě těžší než je obvyklé z různých důvodů rodinných, sociálních, apod. Teprve, když jsme se tou problematikou začali víc zabývat nebo jsme se o ni začali víc zajímat, tak jsme se dozvěděli, že vlastně tento problém se většinou právě týká romských dětí a týká se dětí, které vlastně vyrůstají, odborně se tomu říká, my jsme ten termín neznali, v sociálně vyloučených lokalitách, nebo dnes se používá i jiný termín, a to je deprivovaná území v rámci měst.“

Mohl byste v krátkosti našim posluchačům představit tento projekt? Co je záměrem toho projektu a jak vůbec probíhá?

„Záměrem našeho projektu je pomoci dětem, aby až přestanou být dětmi, až dospějí, tak aby se dokázaly úspěšně zapojit do takových standardních procesů, které probíhají ve společnosti. Když to řeknu česky, tak aby si na sebe dokázaly vydělat a byly konkurence schopné na trhu práce, aby byly samy schopny zajistit, sobě a svým rodinám zajistit, normální životní podmínky.“

Jako předmět je tam estetická výchova, dramatická výchova, tanec, zpěv.

„Došli jsme k tomu tak, že jsme se alespoň trochu seznámili právě s těmi romskými dětmi a vůbec i s romským etnikem a první, co nám začal docházet bylo, že je třeba respektovat určité kulturní rozdíly, které tady jsou. My si musíme uvědomit, že takové to kulturní paradigma, které je zcela obvyklé pro západoevropana 20. století není jediné, které existuje na světě a že v řadě míst na světě fungují jiná paradigmata a fungují docela dobře. To západoevropské paradigma má tu výhodu v současné době, že je ekonomicky nejúspěšnější, z toho hmotného hlediska, z materiálního hlediska je nejúspěšnější a právě prostřednictvím globalizace opanovává postupně celý svět a ta etnika, kterým není toto paradigma vlastní, tak ty potom mají potíže, protože nejsou konkurenceschopná. Takže když to zase řeknu jednodušeji, tak jde o to, že jsme dospěli k závěru, že tyto děti je potřeba učit jinak. Ne je učit víc, ne se smířit s tím, že toho budou umět míň, ale je potřeba je učit jinak.“

Pokud se tento projekt osvědčí, tak se můžeme těšit na to, že mezi Romy budou sportovci, herci, tanečníci profesionálové.

„Určitě budou mezi Romy sportovci, tanečníci, dramatičtí umělci, ale to procento by se nemělo nijak výrazně lišit od současného stavu. Estetická výchova, ať už je to v poloze dramatické, taneční, hudební, nebo i v té sportovní, není cílem toho vzdělávání, ale je pouze prostředkem k dosažení dvou cílů. Ty cíle spolu úzce souvisejí. Jedním z nich je využít určitého přirozeného talentu, přirozené dispozice těchto dětí k tomu, aby zažily ve škole pocit úspěchu, aby byly prostě úspěšné, aby měly jedničky a pomocí nebo prostřednictvím tohoto úspěchu vytvořit u nich motivaci ke vzdělávání. Dnes ten problém, jak jsme se ním seznámili je v tom, že tyto děti obecně nemají velkou motivaci ke vzdělávání a zatím co běžnému dítěti tu motivaci zpravidla dodají rodiče, někdy po dobrém, někdy po zlém, tak tyto děti, ty romské děti z vyloučených lokalit nemají takovouto podporu ze strany rodiny k tomu vzdělávání a proto tím prvním cílem je tu motivaci určitým způsobem nahradit. Nahradit ji pozitivní motivací, která vyroste v těch dětech samotných. Druhým cílem potom je, řekl bych, takový break spočívající právě v tom, že prostřednictvím estetické výchovy se mají nakonec učit zase ty pragmatické předměty jako je český jazyk, matematika a další. Zkušený, schopný, šikovný pedagog dokáže učit český jazyk nebo matematiku prostřednictvím tancování, prostřednictvím výtvarné výchovy, takže o tom je ten záměr.“

Jak už jsme vám řekli projekt Překonávat handicapy prostředí - Rozšířená výuka estetické výchovy má za cíl motivovat děti ke vzdělání. Překonat těžkosti ve škole a zvládat běžnou výuku tak napomůže například hudba, design, tanec, dramatické obory, ve kterých Romové mohou vyniknout a získat potřebné sebevědomí a motivaci. Anna Poláková se Michala Šourka ze společnosti Envi A o.p.s. ptala dále.

Tento projekt, to je dlouhodobá záležitost, už funguje na několika školách, jakou budete mít zpětnou vazbu, budete mít nějakou kontrolu, jestli je to úspěšné nebo to není úspěšné?

"My určitě tu zpětnou vazbu potřebujeme, my máme k dispozici ve všech těch školách tzv. normální nebo běžné třídy, máme ty třídy s rozšířenou výukou estetické výchovy, to říkám špatně, že máme, my je nemáme, ty školy je mají a díky tomu, že tam existují paralelně tyto dva výukové programy, tak je vytvořena dobrá základna ke srovnávání. Ke srovnávání výsledků v jedné třídě a v druhé třídě, srovnávání všech možných parametrů docházky, školní docházky, úspěšnosti u těch dětí. Souhlasím s tím, že je to velmi dlouhodobá záležitost, my jsme rádi, že se nám to podařilo nastartovat na pěti školách, konkrétně jsou to školy v Ústí na Labem, v Mostě, v Praze a v Ostravě. Ve všech městech je jedna taková škola, v Ostravě jsou dvě.“

O něco takového se snaží různé programy, nesetkalo se to s tak velkou odezvou a dopadem, ta situace je hodně špatná. Ne vždy slyšíme, že se najde nějaký podnik, který se takto zaměří a začne cíleně podporovat lidi, kteří tu podporu potřebují. S jakou odezvou jste se setkal, když jste to prezentoval?

„My jsme to nejvíc, zejména zpočátku, prezentovali na školách. To, že dnes máme uzavřené partnerské smlouvy, na základě kterých se realizuj ta podpora s pěti školami, tak to je výsledek prakticky roční práce, objíždění škol, protože zdaleka ne každá škola byla vhodná. My jsme neoslovovali ty školy namátkou, ale šli jsme do škol, které nám doporučili různí krajští koordinátoři, kteří se zabývají touto tématikou, pracovníci z ministerstva práce a sociálních věcí, z ministerstva školství. Takže jsme šli do škol, o kterých se mělo za to, že jsou vhodné pro ten projekt, ale na každou jednu školu, v které jsme se nakonec dohodli na té spolupráci, připadá 4 nebo 5 i možná více škol, kde ten záměr buďto nebyl pochopen, nebo byl pochopen, ale nebyl akceptován, anebo byl pochopen, byl by i akceptován, ale ta škola pro to nebyla ochotna nic udělat. To není jednostranné, že my něco dáváme, školy k tomu musejí hodně přidat, takže ta odezva nebyla ve všech případech zdaleka kladná. Ještě bych k tomu možná dodal, že to, co vy jste říkala, že ty programy jsou často neúspěšné, to máme potvrzené i z komunikace s těmi školami. V těch školách, s kterými spolupracujeme, jsme se většinou poté, když jsme již uzavřeli tu smlouvu, pak jsme se dozvěděli něco v tom duchu, že takových jako vy nám sem chodí tři do týdne, ale většina se tady otočí a už je nikdy neuvidíme, takže je to možná o nějaké vytrvalosti a důslednosti, kterou my jsme do toho vložili.“

Slýchávám často názory, že ty programy žijí pokud jsou finance, pokud finance nejsou a není další podpora, tak se to samozřejmě uzavře a děti nemají možnost se rozvíjet dál, taky na tom to často skončí.

"Ten náš program běží chvilku, my jsme ho dlouho připravovali, ne snad, že bychom u toho byli nějak liknaví, ale dalo to prostě daleko víc práce, než jsme předpokládali a prakticky běží krátkou chvíli. Z toho všeho, co jsme ale zjistili za tu dobu se domníváme, že ten primární problém není v penězích, že ten problém je jednak asi ve správném nápadu a potom je to hodně o osobním nasazení, vůli, ochotě, nebo spíše vytrvalosti těch lidí, kteří se na tom podílejí. Když funguje ten lidský element a to jak na straně naší a především na straně těch škol, tak potom máme za to, že ty finanční prostředky vždy nějak seženeme. My zatím financujeme program a jsme schopni ještě poměrně dlouhou dobu, nebo relativně dlouhou dobu to financovat ze svého, ale zcela jistě nám jednou ty peníze dojdou, ale už dnes máme poměrně příznivé ohlasy z různých stran, z veřejného sektoru, dokonce ze zastupitelství některých zemí v České republice, že se jim ten projekt líbí a že jsou ochotni ho podpořit finančně.“

Česku opět hrozí, že by mu Kanada mohla zavést vízovou povinnost. Počet romských žádostí o azyl se totiž za poslední rok nebývale zvýšil. Romové tvrdí, že jsou diskriminováni, ale naše vláda se hájí, že jen odcházejí za lepším životem. Právník Paul Sinclair, který v Torontu pomáhá přistěhovalcům, říká, že procento Romů, kteří mají tendenci zneužívat výhody poskytované kanadskou vládou, je malé.

Vrchní soud v odvolacím řízení rozhodl, že se bývalí policisté musejí omluvit romské rodině Danišových, jejíž členové se v květnu 2003 stali v Popovicích na Jičínsku terčem jejich útoku. Jeden z dvojice dnes už bývalých policistů, Marek Vraštil, musí navíc zaplatit odškodné 110 tisíc korun. Odvolací soud tak změnil původní rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, podle kterého rodina nárok na odškodné neměla.

Úbytek státních peněz vydávaných na opravy panelových domů může vést v budoucnosti ke vzniku sociálních ghett. Ze zanedbaných sídlišť se totiž movitější lidé mohou začít stěhovat pryč a na jejich místo přijdou pouze lidé s nízkými příjmy. Situace není tolik akutní v samotné metropoli, jako například v severních Čechách a v dalších regionech.

Příští týden bude ve Spišské Nové Vsi patřit druhému ročníku multikulturního Romského filmového festivalu Martina Slivky. Pod názvem Kalo Šantalo ho organizuje nitranská Nadace Originál ve spolupráci s Univerzitou Konstantina Filozofa v Nitře a městem Spišská Nová Ves.

Kampaň Neonácek - chcete ho? - rozjela obecně prospěšná společnost Člověk v tísni. Součástí kampaně je i výtvarná soutěž na téma neonacismu u nás, které se zúčastnili středoškoláci z výtvarných škol. Vítězné práce mohou shlédnout návštěvníci Městské knihovny v Praze. Při předávání cen vítězům byla i Marie Vrábelová, která se zeptala na smysl a výsledky kampaně koordinátora Václava Zemana.

„Ta soutěž je součástí právě rozsáhlejšího projektu, který se jmenuje Dovedu to pochopit, který běží celý tento rok. Součástí toho projektu je jednak veřejná část, právě ta kampaň Neonácek, chcete ho? s těmi spoty, ve kterých jsou nabízeni k adopci ti neonacisté a druhá část, která bude začínat teď na podzim, pro nás tedy mnohem důležitější část vzdělávací toho projektu, která je právě spojena s aktivitami na školách. My bychom chtěli na školách provádět semináře, kde se bude interaktivními metodami pracovat právě s tím, jak studenty seznamovat s nějakými fakty o nacismu i neonacismu a dalších extrémistických hnutích a chtěli bychom vlastně, aby naší lektoři, kteří se s tím tématem seznámili, docházeli na školy a vedli tam do konce roku tady ty semináře.“

„Ta soutěž výtvarná byla k tomu přidána jako další prostor, nebo další typ škol, kam bychom se mohli s touto kampaní, s tímto tématem dostat, takže jsme si vybrali speciálně tři grafické školy z Plzně , Brna a Ústí nad Labem, které se tedy intenzivně zapojily do té soutěže, takže každá dodala 15 prací a ty práce budou teď vlastně po těch městech, ve kterých jsou tyto školy a po dalších putovat ty panely s těmi vítěznými pracemi a v té době, kdy v tom městě budou vystaveny tyto práce, tak se na školách budou konat právě ty semináře o pravicovém extrémismu.“

To rozpětí bylo hodně široké, tím, že my jsme nedávali ani žádné omezení, jediné téma nebo zadání bylo Hrozba neonacismu, takže se objevovaly fotografie, práce grafiků, výtvarné práce jako malby.“

Vy jste viděl ty práce, jak byste hodnotil, jak smýšlejí tito studenti?

„Nás překvapila určitě ta informovanost, která už mezi středoškoláky o tom tématu je i vlastně vysoká grafická kvalita toho zpracování. Určitě se dá říct, že studenti třeba oproti reklamním pracovníkům, kteří pracují v reklamní společnostech, zase přinesli trošku jiný náhled, nebáli se být trošku odvážnější, přicházeli k těm tématům z různých stran, z vlastních zkušeností, takže s tomto ten rozdíl byl. Ta témata byla opravdu různá, od klasických hesel, která používají neonacisté, jako Nic než národ, po ukázky z jejich webu, textů, kde napadají Romy nebo cizince, až po třeba části týkající se oblékání a módy.“

Co si slibujete od této kampaně, proč jí organizujete? Změní třeba pohled středoškoláků na tuto problematiku?

„My si nemyslíme, že bychom přišli do třídy a tam přemluvili třeba pět neonacistů, aby s tím hnutím přestali sympatizovat, spíš nám jde o to i těm lidem, kteří se o to až zas tolik nezajímají, můžou být přesně takový ten střední proud, který si může říkat, že se ho to moc nedotýká, dodat dostatek informací pro to, aby měli mnohem větší důvod s těmito myšlenkami nesympatizovat a naopak na druhou stranu byli schopni vystupovat a nějak veřejně se angažovat proti těmto myšlenkám, aby byly spíše utlačovány.“

„Měla by být závěrečná zpráva, nebo závěrečná konference, kde bychom chtěli právě shrnout to, na kolik škol jsme se dostali s těmi semináři i nějaké zhodnocení toho, jaký byl třeba zájem ze strany studentů, s jakými reakcemi jsme se potkávali, takže to bychom chtěli určitě v té závěrečné zprávě na konci roku představit.“

„Některé školy se nám samy hlásí s tím, že by měly zájem o tento seminář, aby na jejich škole proběhl, opravdu záleží na aktivitě těch samotných učitelů, jestli mají pocit, že toto téma je takových způsobem závažné a zajímavé, aby se mu ve škole věnovali. My se je snažíme informovat o tom, že tady něco takového existuje, že ta možnost na škole uspořádat něco takového, tak ta tady je a očekáváme spíš zájem těch samotných učitelů, kteří se k tomu přihlásí.“

Belgické město Charleroi bylo minulý týden již třetí zastávkou festivalu Kočování, který představuje díla romských i neromských umělců, kteří kočují nebo se ve svých dílech inspirují kočovným způsobem života. Na místo doputovala i naše kolegyně Jana Šustová.

Festival Kočování se poprvé představil koncem dubna v Bruselu. Jeho druhou zastávkou bylo v květnu belgické městečko Liberchies, kde se narodil legendární romský kytarista Django Reinhardt, který se významně zapsal do dějin swingu. V Liberchies se projekt Kočování uskutečnil v rámci každoročního festivalu Django. Jeho třetí zastávkou bylo od minulé středy do neděle město Charleroi, kde se k festivalu Kočování poprvé připojilo také brněnské Muzeum romské kultury a to s výstavou historických fotografií Krásné časy...? Tyto fotografie zachycují život Romů od konce 19. století do 40. let 20. století na území Čech, Moravy, Slovenska, Podkarpatské Rusi, Maďarska a Rumunska. Na to, jaké jsou cíle festivalu Kočování, jsem se zeptala jeho autorky a organizátorky, belgické výtvarnice France Everardové.

Cílem projektu Kočování je umožnit lidem objevit kočovný způsob života a to za pomoci pohledů různých umělců, z nichž někteří žijí kočovným způsobem života a jiní ne. Jsou mezi nimi jak romští umělci, tak i gádžové. A každý z nich přináší svůj pohled na kočovný život. Druhým cílem projektu je vytvořit prostor pro setkávání lidí, kteří mají různé způsoby myšlení a různé způsoby života.

Můžete jmenovat umělce, kteří se zúčastňují projektu Kočování, a představit jejich díla?

Především je tu sochař Gérard Gartner, který pochází z romské skupiny kalderarů. Pak je tu Tania Magyová se svým muzeem romského umění v karavanu. Dále Marina Obradovićová se svými fotografiemi a ikonami, Eric Roux-Fontaine s fotografiemi, Jacques Raket s rytinami, Denis Chedaleux s domem z kartonu. Stéphanie Laforce nám vytvořila zvukovou instalaci, France Everardová je tu se svými malbami. Pak je zde Anna Pitounová, což je novinářka a představuje dokumentární film, který vypráví o vyhnání rumunských Romů z jednoho města ve Francii.

V Charleroi se projektu Kočování poprvé zúčastnilo také Muzeum romské kultury z Brna. Vy jste se o tomto muzeu dozvěděla v dubnu během našeho setkání na prvním festivalu Kočování. Co Vás vedlo k tomu přizvat toto muzeum na projekt Kočování?

Skupina ON prend l'air před fotografiemi Krásné časy...?

V létě jsem byla se svou rodinou a s naším karavanem v České republice a měla jsem možnost setkat se s ředitelkou muzea a celé muzeum si prohlédnout. Pokládám ho za velmi dobré a měla jsem chuť udělat s ním nějakou společnou akci. Pak jsem se vrátila do Belgie a začala připravovat další projekt Kočování. Narychlo jsem se pokusila něco zorganizovat a z muzea k nám přišla výstava fotografií s názvem Krásné časy...?.

Právě skončilo třetí zastavení festivalu Kočování. Tentokrát to bylo ve městě Charleroi. Myslíte, že to třetí zastavení bylo dobré a úspěšné?

Ano. Třetí realizace projektu Kočování byla ještě obohacena o nové projekty. Přidal se k nám Jean-Guy Solnon, což je grafik a sprejer, který se představil v sobotu večer. Považuji za zajímavé přizvat k festivalu také sprejery, protože to je skupina lidí, kteří malují a kteří musí cestovat při hledání stěn pro svou tvorbu. A také se k nám přidal reportér Damien Seynave, který o celém Kočování natáčel film, aby mohl poskytnout vizuální paměť našemu festivalu.

Když porovnáte tři uplynulá zastavení festivalu Kočování: Brusel, Liberchies a Charleroi, je mezi nimi nějaký rozdíl?

Ano, je. V každém případě ta skupina umělců teď začíná být více stmelená. Mezi lidmi už je více kontaktů a začínají vytvářet různé společné projekty i mimo projekt Kočování. Například Marina Obradovićová vystavovala s Gérardem Gartnerem, Gérard Gartner vystavoval s Monou Metbachovou, Tania Magyová se spojila s Denises Chedaleux. Takže tito umělci pokračují ve spolupráci také mimo Kočování a stýkají se spolu, což považuji za zajímavé a hodně mě to uspokojuje.

Jak jste objevila romské umělce, kteří se zúčastňují festivalu Kočování?

Už je to více let, co cestuji s kočovným a pouličním divadlem, takže se ocitám v podobných situacích, jako je kočovný způsob života, bydlíme na různých tábořištích spolu s nomády. Na jedné výstavě kočovného umění jsem potkala Taniu Magyovou. A pak jsem krok za krokem potkávala různé lidi na cestách i v divadle a řekla jsem si, že by bylo potřeba něco podniknout. Takže jsem začala všude možně vyhledávat kontakty a tak to vzniklo.

Vy sama nejste romského původu, ale dají se na Vašich obrazech najít také romská témata?

Ano, dají. V každém případě je možné najít je na všech mých obrazech, jejichž námětem je hudba. Pracuji totiž převážně s hudebníky, zúčastňuji se mnoha jejich vystoupení a když muzikanti hrají na scéně, já je během jejich hry maluji. Pomocí kamery se vznik obrazu přenáší na plátno, takže to diváci mohou sledovat. A tyto všechny obrazy mluví o romské hudbě, protože pracuji především s romskými umělci nebo s umělci z Balkánu. Takže mé obrazy jsou ovlivněny touto hudbou a tímto prostředím.

France Everardová maluje během koncertu skupiny La Manouch'Banda

Přímo během koncertů jsem začala malovat před třemi lety. Předtím jsem se inspirovala hudbou, ale nemalovala jsem přímo před diváky. Takže toto jsou dveře, které jsem otevřela před třemi lety a od té doby maluji pořád na koncertech. Teď jsem třeba malovala na koncertě minulý pátek, v sobotu zase budu malovat na jiném koncertě, ten víkend potom také, takže se k tomu stále vracím.

Studovala jsem výtvarné umění, takže to byl první krok, ale potom jsem na deset let umění úplně opustila. Ale od té doby, kdy žiji v prostředí kočovného a pouličního divadla, tak už s malováním nepřestávám. Právě cestování a kočování je tím, co mě umělecky sytí a co mi dává inspiraci. Kdybych seděla doma a nebyla na cestách, nemohla bych malovat.

„O Roma vakeren“ čili „Romové hovoří“ s datem 19. září je u konce. Ale naladit si nás můžete v pátek ve 20.05 - na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. V úterý a ve čtvrtek na VKV regionálních studií. Naše vysílání najdete také na internetové adrese www.romove.cz.

Romale but lošale sam, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O Roma vakeren. Ada šuniben predal tumende. Romale mangav tumenge bachtalo dživipen. Ačhen Devleha.