Článek z http://www.romove.cz
Vytištěno 06.06.2020 04:19

Romové zapsali, co vidí, cítí, myslí
02-03-2008  Vilém Faltýnek

Pod názvem Čalo voďi / Sytá duše vydalo Muzeum romské kultury rozsáhlou antologii prozaických textů romských autorů z ČR. Tento dosud ojedinělý reprezentativní výbor přináší průřez literární tvorbou romských autorů od počátků romské literatury v Československu až po současnost. S editorkou knihy Helenou Sadílkovou hovořil Vilém Faltýnek.

V knize se představuje dvacet autorů, textů je shromážděno na pět desítek. Helena Sadílková při přípravě knihy spolupracovala s Janou Kramářovou, jejich spolupráce nad literárními texty ale začala dřív, než příprava knihy. Na počátku byla výstava v brněnském Muzeu romské kultury o romské literatuře. Pro účely této výstavy editorky shromáždily všechnu dostupnou romskou prózu. Čerpaly z romských časopisů, knižních titulů a písemné pozůstalosti romistky Mileny Hübschmannové.

Z výstavy Čalo voďi Kdy vůbec u nás začala vznikat romsky psaná literatura?

"V Československu je vůbec prvním zapsaným literárním dílem hra..."

Vy to víte takhle přesně?

"No ano..."

Vy znáte první zapsané literární dílo?

"Tak samozřejmě, možná byly zapsané nějaké věci i dřív, ale první publikované, první, o kterém se ví, byla divadelní hra z pera Eleny Lackové. To byla Romka žijící na Slovensku, ale protože Československo bylo dohromady, tak se bere jako první věc. To byla divadelní hra, kterou napsala myslím hned po válce, v roce 1946, a reflektovala v ní, co se za války dělo na Slovensku."

Jak se jmenuje?

Tera Fabiánová na výstavě Čalo voďi "Jmenuje se to Hořící cikánský tábor. Vyšlo to později v Dilii, v té divadelní edici. Ta hra je opravdu úplně první vlaštovička, která teda ale jaro neudělala. Protože potom literatura začala vznikat až v 60. letech. To se neví přesně. Milena Hübschmannová v nějakých svých pamětech napsala, že má pocit, že první romská báseň, kterou zaznamenala, byla báseň Tery Fabiánové. Zapsali ji na cestě za synem Fabiánové, jeli ho navštívit autem a protože tahle Tera Fabiánová měla velký literární talent a umění vyjádřit se, tak tu báseň jakoby předříkala. To hezky ilustruje, jak to celé vznikalo. Milena Hübschmannová zastavila auto a říká: Honem, Tero, musíme to zapsat. A Tera jí na to říkala: Co blázníš, co bych zapisovala, to já jenom tak říkám, co vidím, co cítím. To nemá cenu, navíc v romštině, to by si stejně nikdo nepřečetl. Nicméně protože Milena Hübschmannová byla Milenou Hübschmannovou, tak na tom zapsání trvala. Takže ji nakonec hned na té krajnici zapsaly. A upravily tak, aby se to Teře líbilo a aby to odpovídalo tomu, co ve chvíli, kdy to vyřkla, viděla. A potom dojely za synem Vojtou Fabiánem a tu básničku mu přečetly a on do měsíce poslal Mileně Hübschmannové další tři, čtyři básničky.

Milena Hübschmannová To byli lidé, které Milena Hübschmannová znala a podporovala. Potom byli i další, kteří ji neznali, ale nějakým způsobem se i oni k zápisu dostali. Příkladem je třeba Andrej Giňa z Rokycan, v současnosti nejstarší píšící romský autor u nás, a ten se zase k zápisu dostal přes pohádky. Protože je z jednoho hodně vypravěčského rodu, jeho tatínek a maminka hodně vyprávěli a v Rokycanech se to vědělo, a jak on to vypráví, byl tam nějaký pan doktor, ke kterému on chodil, a ten mu říkal: Andreji, to zapiš, protože to je strašné bohatství, to je taková vaše knihovna, váš kostel a až ti lidé nebudou, všechno se ztratí, to by byla strašná škoda. Takže Andrej Giňa začal tím, že zapisoval pohádky a vyprávění, co slýchal doma. A teprv později se dostal k autorské tvorbě. Takže možností, jak ti lidé začínali, bylo spousta."

Jednou z autorek, jejichž povídky najdeme v knize Čalo voďi a kterým dali Milena Hübschmannová a její manžel, rozhlasový režisér Josef Melč prostor také v rozhlasovém vysílání, je Ilona Ferková:

Psací stroj Ilony Ferkové "Narodila jsem se v Rokycanech 26.6.1956. Bylo nás sedm dětí a já jsem byla pátá. Otec byl těžce nemocný, invalidní, a tak matka musela dělat těžkou práci, abychom měli co jíst. Otec byl velice hodný a moudrý člověk. Chtěl, abychom studovali. Jenomže na to nebylo dost peněz. Uměl číst a psát, ale byl velice nemocný a více po nemocnicích než doma. Maminka psát nedovedla. Vychodila jsem jen osm tříd, dál do školy jsem nemohla. Tatínek krásně vyprávěl, vyprávěl nám o svém životě. Vyrůstal při otčímovi, takže neměl lehký život. Už jako děvčátko jsem chtěla zapsat všechno, co nám tatínek povídal. Romsky jsem začala psát, když jsem se setkala s Milenou Hübschmannovou. Ta mi dala číst to, co v romštině napsala Terka Fabiánová nebo Margita Reiznerová. Tehdy jsem viděla, že se romština hodí nejen k mluvení, ale i k psaní. Svou první knížku chci věnovat tatínkovi. Jmenoval se Karel Daňo. To on mě naučil milovat naši řeč a vážit si jí."

Výbor Čalo voďi/Sytá duše respektuje praxi dvojjazyčných romsko-českých publikací: povídky uvádí v jejich původní romské verzi a následně v českém překladu. Kniha je ojedinělá rozsahem i kvalitou zpracování. Heleny Sadílkové se ptám, jestli je při mnohosti autorských osobností v knize textům něco společné.

"Všechny ty texty jsou, dalo by se říct, strašně jednoduché. V tom, jak jsou psané, jak jsou koncipované, i délkou. A to může být pro majoritního čtenáře nezvyklé a nepochopitelné, protože když se řekne literatura, tak si představuje velkou literaturu, Dostojevského a nevím koho dalšího, ale to tohle není. Jsou to jednoduché příběhy, které se všechny podehrávají v romském světě, všechny prezentují pohled autorů jako Romů na svět okolo nich. Na to co se děje uvnitř jejich komunit a jak ten romský svět spolužije s neromským světem a dostává se s ním do různých střetů a konfliktů. V tom je to myslím hodně přínosné, že si člověk více dokáže představit, jak to funguje a jak to sami ti lidi prožívají. Protože Romové v médiích nemají možnost vyjádřit se k věcem, které by byly pro ně důležité. Jsou to většinou mediální kauzy, ještě často emocionálně vyhrocené. Myslím, že právě v jednoduchosti a v upřímnosti je něco, co ten náš neromský, majoritní pohled může obohatit.

Ale samozřejmě už jsme se setkaly s reakcemi a v té jednoduchosti často člověk, který není dostatečně otevřený nebo očekává mnohem víc, může spatřovat než tu jednoduchost a naivitu. Ale co je myslím důležité a co je společné pro věchny ty věci, to je upřímnost sdělení. Člověk cítí, že ti autoři se opravdu potřebují vyjádřit. Málokdo z nich má navíc vyšší institucionální vzdělání, takže literární kánony, na které navazují, jsou velmi lidové, často navazují i na tradici ústní slovesnosti, a tím pádem čerpají z úplně jiných kořenů, než jsme u našich "velkých" literatur zvyklí."




The original article can be found at: http://www.romove.cz/cz/clanek/21808
Copyright © Radio Praha, 1996 - 2003