Verze pro tisk: Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Bacht tumenge Romale, the lači rat. Pale hin parašťovin u amen sam pale tumenca. Jek ora šunena amaro vakeriben "O Roma vakeren"!

Na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu také dnes pro vás máme připravenou celou hodinu aktualit a zajímavostí ze života Romů a samozřejmě nebude chybět romská hudba.

The adaďives predal tumende kerďam reporty, andalo amaro dživipen. Phenaha tumenge nevimata u šunena the romane giľa - šukar šuniben.

Peršo tumenge phenaha pale čhavorikaňi banka, savi kherde andro jekhetaniben Khamoro. Tiž vakeraha le nipenca, save predižidžile holokaustos u sgejle pes maškar peste u leperenas peske ada kotor dživipen.

Úvodem se vydáme do Chodova na Karlovarsko, kde mají romské děti svou banku a poté do Muzea romské kultury v Brně na besedu s romskými a židovskými pamětníky holocaustu.

Vakeraha tiž palo Roma andela Lysá nad Labem, džana amenca tiž palo nipi, so lenge zlabile o Khera, u vakereha tiž palo nevo fimos.

Ve druhé polovině O Roma vakeren vám řekneme, jak žijí Romové v Lysé nad Labem, vydáme se do Rožďalovic na Nymbursko, kde vyhořel dům a jeho nájemníci zůstali bez přístřeší. Dále vám řekneme o novém filmu režiséra Roberta Sedláčka, který se věnuje drogově závislým lidem.

Tolik namátkou z programové nabídky a teď už vám nerušený poslech přejí Anna Poláková a Jaroslav Sezemský.

V Chodově na Karlovarsku mají romské děti svou vlastní banku. To, co by ale mohlo na první pohled vypadat jako pouhá hra, má mnohem hlubší smysl. I dětem z těch nejchudších rodin totiž umožňuje zúčastňovat se spousty akcí, které pro ně pořádá zdejší sdružení Khamoro. Právě s jeho předsedou Emilem Voráčem si povídal Zdeněk Hejkrlík.

Občanské sdružení Khamoro pořádá pro děti celou řadu akcí od nejrůznějších kroužků, přes doučování, až po výlety. Vrcholem pak je letní tábor.

"Pořádáme spoustu akcí a naše děti se nemohly zúčastňovat těch akcí, i když zájem o ty akce měly", říká Emil Voráč, předseda sdružení.

K povinné spoluúčasti se v Khamoru dopracovali před časem. Pokud totiž někdo něco dostane zadarmo, a to platí obecně, většinou si toho neváží a tak je potřeba sina každou akci, třeba jen nepatrným dílem, ale přesto, připlatit. A i když jde mnohdy o částky vysloveně symbolické, některé děti na to neměly.

"Protože se toho zúčastňovat chtěly a nemohly, tak jsme přemýšleli a vyzvali jsme všechny naše zaměstnance, že za týden se sejdeme a každý přijdeme s nějakým nápadem. Nakonec jsme přišli na to, že založíme dětskou banku a vyzvali jsme děti, že si mohou ukládat, i když budou mít jen korunu, cokoli budou mít, že můžou přijít a uložit si to do banky."

Takže je to jakási spořitelna, to ale zdaleka není jediný zdroj peněz. Děti samy jsou totiž schopny, tím co dovedou, docela pěkné peníze vydělat.

"Jezdíme na různé akce, prezentujeme se s divadlem, s tancem, se zpěvem a když za to získáme nějaký honorář, tak ty honoráře taky rozdělujeme dětem, do té dětské banky."

"Pak tedy jsme my sami podepsali s městem smlouvu, dostali jsme přidělený rajon od města a za ten rajon dostáváme ročně 20 tisíc. Děti si ten rajon udržují, hlídají si to tam, jde o pořádek, děti tam vlastně chodí, i když nemusí, samy si to hlídají. Když vidí, že tam někdo odhodí papírek, tak ho upozorní, že je tam popelnice, a že se to vyhazuje tam."

S výsledkem nápadu na utvoření dětské banky je Emil Voráč velice spokojen.

"Děti už dnes nemají ten problém, že by se nemohly zúčastňovat akcí, protože ony si samy na to vydělají a jsou na to hodně hrdé a dokonce i jejich rodiče jsou hrdí na to, že si dokážou samy vydělat."

"Co si pamatuji, tak nejvíc tam bylo 790 korun u jednoho dítěte, ale právě že těch akcí máme dost za rok, takže vlastně se z toho pořád vybírá a doplňuje, kdyby se to třeba rok nevybralo, tak si myslím, že by tam dokázalo jedno dítě uspořit i dva tisíce."

Tak to už je částka, o které je možno uvažovat. Pokud se vám tento nápad líbí, určitě vám v chodovském Khamoru rádi poradí, jak na to.

Muzeum Romské kultury v Brně uspořádalo besedu s romskými a židovskými pamětníky holocaustu. Své příběhy tam přišli vyprávět čtyři lidé, kteří ztratili v koncentračních táborech téměř celou rodinu. Kolegyně Saskia Mišová si k mikrofonu pozvala dva z nich - Emílii Machálkovou a Viktora Schwarcze.

Dva lidské osudy se společným jmenovatelem holocaust. I když přežili pronásledování, otrockou nucenou práci a následné uvěznění v koncentračních táborech, neztratili víru v lepší život.

"Když mi bylo sedm, bratrovi osm, tak jsme se přestěhovali do Nesovic u Bučovic a to nás, dá se říct, prakticky zachránilo od koncentračního tábora, protože když přišel ten strašný rok, kdy začali napřed sbírat Židy a pak Cikány, tak první opravdu celá rodina Holomků z Kyjovska byla sebrána do koncentračních táborů. Můj dědeček, my jsme říkali stařeček, na Slovácku, maminčiny tři bratři, čtvrtý, který studoval v Praze na Karlově Univerzitě, Tomáš, toho schovávali před gestapem jeho kamarádi a spolužáci, protože v roce 1939 se zavřely vysoké školy, takže ten unikl tímto způsobem koncentračnímu táboru.

Když začala okupace v roce 1939, tak můj bratr chodil do druhé třídy gymnázia a já do první, okamžitě nás ze školy vyhodili a ještě mi nebylo 14 a už mě nasadili totálně pracovat do továrny do Slavkova. Já jsem vstávala ve 4 ráno, ani ne 14-ti letá, ale dalo se to vydržet a když přišlo to, že jsme se dozvěděli, že ráno mají odvážet celou naši rodinu, tak já jsem se v noci vydala do těch Svatobořic, kde jsem měla bratrance, sestřenice, a nejmladší sestřeničku Růženku. Já jsem jí měla strašně ráda, já jsem se pro ní rozjela, tajně jsem jí v noci odvezla k nám a tím jsem jí taky zachránila život, že do koncentráku nešla.

Potom asi za 14 dní přišli do Nesovic z brněnského gestapa, že se máme připravit, že pojedeme i my, ale my jsme měli tak úžasného starostu, který jel na gestapo a vrátil se za tři dny. Potom nám říkal, že se nechal vykopávat na gestapu ze dveří do dveří. Z toho transportu nás dostal, ale byla to těžká doba, protože my jsme nedostávali potravinové lístky. Byli jsme silně perzekuovaní velkým dozorem gestapa. Když jsme se vzdalovali více jak 20 kilometrů od obce, a nejméně jednou za 14 dní přijelo gestapo ke starostovi a nás zkontrolovat. To byla strašně těžká doba, to se vůbec nedá vyjádřit, jak to na nás působilo.

Pořád jsem jezdila do té továrny. Tam jsem byla poměrně skrytá, schovaná, bylo mi tam docela dobře. Když mi bylo 18 let, tak jsem dostala z gestapa příkaz, to bylo v roce 1944, že se mám připravit, že budu sterilizována, aby se nerodilo více méněcenné cikánské rasy. Já jsem brečela, už jsem chodila asi půl roku s mým manželem, s mým spolužákem, mým budoucím manželem a plakala jsem, plakala jsem celou noc. Ráno jsem plakala i v továrně, až si mě ředitel zavolal a říkal, co se děje, zase koncentrák? Tak jsem mu to dala přečíst a řekl: "Víš co, jeď domů a schovej se. Němci už stejně pomalu utíkají a ty si přece nenecháš toto udělat, schovej se někam." Já měla jednu tetu, ta zrovna ten večer přijela k nám, vzala mě a odvezla do Olomouce, kde měla starou maminku, která bydlela v pavlačovém domě ve dvoře v přízemí a ona mě tam měla od srpna až do konce ledna ve sklepě.

Přísahala jsem Bohu, že když jsem se z toho tak dostala, že nechci jedno dítě, ale že chci víc dětí. Mám 4 děti, 8 vnoučat a 6 pravnoučat a jsem spokojená, strašně spokojená. Nestudovala jsem, protože po válce jsem se musela vdávat velmi mladá a v lednu máme s manželem diamantovou svatbu, 60 let jsme spolu. Vydrželi jsem to, i když nám bylo 20, byli jsme mladí, ale tolik let jsem to vydrželi. Takže na tu dobu se strašně vzpomíná, přišli jsme o 33 lidí z rodiny v koncentračním táboře Osvětim, ani jeden se nám nevrátil. Je to 60 let, ale zapomenout se to nedá."

"V holocaustu bylo zavražděno mnoho mých rodinných příslušníků v různých koncentračních táborech, počínaje polskými až po Osvětim. Největší část mých příbuzných byla zavražděna s tou velkou skupinou maďarských Židů, tedy byli deportováni v roce 1944, v květnu a v červnu. Bylo jich 437 tisíc, Eichmann to řídil. Z těch 437 tisíc za 54 dní bylo 400 tisíc hned zplynováno a spáleno a 37 tisíc bylo určeno k úmrtí otrockou prací.

Takže jsem ztratil celou rodinu, v Polsku, v Osvětimi i jinde a zbyl mi jediný bratr, který prodělal koncentrák Mauthausen a vrátil se. Setkali jsme se v Budapešti, já jsem seděl u strýce, on vešel v nějaké opuštěné esesácké uniformě, já myslel, že je to esesák. Šahal jsem po pistoli, protože jsem byl po demobilizaci z Rudé armády, on mi ale padl kolem krku a říkal: "Viktore, ty nepoznáváš bratra vlastního?" On byl tak hubený, jako nějaká kostra.

Zůstal mi ten jediný bratr, žije v Izraeli, v kibucu Šomrat, to jsou komuny zemědělské, bývaly tedy, už nejsou, ale je to největší překladatel české poezie v Izraeli. Přeložil Seiferta, Nezvala, Ortena, Holuba, koho chcete a teď začíná překládat slovenskou literaturu, básníky.

Jsme velice úzce svázáni, Židé i Romové, vždy budeme, protože nás honí celý svět, nevíme proč, nevíme zač, krev je stejná, to dokázal můj přítel Rudolf Vrba, velký antropolog, který teď zemřel a který poukázal na to, že se dá přelévat romská krev do židovské, židovská do černošské, takže celé lidstvo je jedno. To, co vynašel Hitler, to je svinstvo, rasové svinstvo, které vynašel ten maniak a zavraždil milióny lidí."

Členské státy Evropské unie nedělají dost pro to, aby zamezily rasistickým incidentům a diskriminaci menšin. Podle Evropského monitorovacího centra pro rasismus a xenofobii se nerovný přístup k menšinám a přistěhovalcům projevuje hlavně v práci, bydlení a školství. Centrum ve své výroční zprávě kritizovalo Česko spolu se Slovenskem a Maďarskem za segregaci Romů, převážně ve vzdělávání.

Společnost Člověk v tísni chce v Libereckém kraji nasadit dalšího terénního pracovníka, který by pomáhal lidem v odloučených chudých lokalitách. Žijí tam především Romové bez práce a s nízkým vzděláním. V Libereckém kraji jich je kolem 16-ti tisíc a jen velmi málo jich vystudovalo alespoň střední školu. Na sever Čech romské rodiny přicházely převážně jako pomocná síla do textilních továren a ostatních průmyslových závodů.

Karlovy Vary vypověděly Romské občanské sdružení z prostor, které užívá v objektu města od roku 2001. Důvodem pro podání výpovědi je stále narůstající dlužná částka za nájemné, která se už blíží 66 tisícům korun. Romští aktivisté ale nemusejí opustit prostory okamžitě, výpověď poběží patrně tři měsíce. Po tu dobu mohou svůj závazek vůči městu urovnat.

5. prosince pořádá sdružení Romodrom v pražské klubu Radost FX od 16.30 hodin Mikulášskou besídku. Je určena romským dětem a dětem uprchlíků, kteří u nás žádají o politický azyl. Na akci vystoupí skupina Bengas a nebude chybět ani kouzelník, čert, Mikuláš a anděl. Besídku můžete podpořit i vy a to balíčkem s čokoládou, cukrovinkami, sešitem, nebo pastelkami, který můžete přinést nebo poslat do kanceláře sdružení do pražské Mezibranské ulice číslo 3.

Nedávno byl na Pražském Hradě vyznamenán předseda Sdružení romských občanů v Lysé nad Labem Milan Horvát. Medaili za zásluhy obdržel za svou dlouholetou činnost ve prospěch romské komunity ve městě. Milana Horváta navštívila s mikrofonem Gabriela Božilovová, aby se poptala, co konkrétně Sdružení romských občanů v Lysé dělá.

Milan Horvát žije v Lysé nad Labem už 34 let, původem je z východního Slovenska a do Čech přišel za manželkou. V Roce 1998 založil v Lysé sdružení, které pomáhá Romům začlenit se do běžného života a přispívá také k bezproblémovému soužití všech občanů ve městě. Jaké jsou hlavní cíle sdružení romských občanů?

"Hlavně děti, mládež, výchova, vzdělání a přemýšleli jsme, že když tady bude takové sdružení, tak budeme mít větší páky jednak s městem, jednak se školami."

Začátky nebyly lehké, ale výsledky začaly být vidět už po pár letech. Většina romských dětí v Lysé dnes bez problémů zvládne školní docházku a nekončí v pomocných školách jako dříve.

"Když jsme začali, tak jsme chodili skoro každý měsíc do školy, pořád bylo něco, buď někdo nechodil do školy, nebo nebyl připravený, pořád nás volali. Dá se říci, že teď je to tak jednou za měsíc, jednou za tři měsíce, že už ti rodiče vědí, co mají dělat. Už i ty děti vědí, co mají dělat, ta cestička už je vyšlapaná."

Vedle dětí se sdružení věnuje také dospělým. Milan Horvát podniká ve stavebnictví a jeho firma zaměstnává z 99 % právě Romy. I tady překonával řadu problémů spojenou s kvalifikací či s pracovním tempem.

"Dnes už můžu říct nahlas, že bych je nedal. Protože člověk, který přijde do party, tak je mezi nejlepší partou a tam dostane takovou naši školu i pracovní morálku. Myslím si, že málokterý ode mě odejde, málokterý se nepřizpůsobí."

V posledních dvou letech sdružení provozuje také sociální ubytovnu, která podává záchranou ruku těm, kdo se ocitli na ulici. Jedním z obyvatel skromných prostor je i paní Darina, která tu žije se svým druhem.

"Vyhodili nás z bytu, že jsme měli dluhy, pak jsme byli v Milovicích na ubytovně a pak nás pan Horvát vzal sem."

Tím, že přišli o byt, přišli i o svých pět dětí, které putovaly do dětského domova. Oba se teď snaží splatit dluhy, získat nové bydlení a tím i zpět své děti.

"Jezdíme tam a pan Horvát nám umožňuje, že si je sem můžeme vzít na svátky, o víkendech."

Právě každodenní pomoc v nejrůznějších situacích je mottem lyského romského sdružení. Milan Horvát si státního vyznamenání neobyčejně cení, ale zároveň je pro něj i velkým závazkem.

"To už je moje já, víc se tomu věnovat, víc prokazovat, že jsem si to zasloužil za těch 9 roků mojí práce, za práci, kterou dělám dobrovolně, bezplatně a rád, asi proto jsem to tak dostal a pak musím ukázat lidem, že to nebyla náhoda."

Rodiny z vyhořelého domu v Rožďalovicích stále nemají kde bydlet. Mnozí se uchýlili k příbuzným a známým. Na obyvatelích je znát psychická vyčerpanost. Mnozí jsou bezradní. Oblečení, obuv, hračky a jídlo jim přivezlo sdružení Romodrom. Pro věci si přišla také paní Irena Šaryšská, se kterou hovořil Jan Mišurec.

"Kde se dá. Spím u sestry, přes den chodím sem a tam a večer zase zpátky."

"Já nevím, jak to bude dál. Ale chtěla bych zůstat tady, protože mám českou národnost. Aspoň jedna plus jedna, co se dá, ale dneska se to vyřizuje těžko."

"Zatím mi řekli, že mám jít do Boleslavi, jedno lůžko tam prý mám, nebo do Lysé, tam mám také jedno lůžko. Ale věci a tak podobně... Nevím."

"Letiště, skříň, koberce, televize, lednička, to je pryč. Zachránila jsem sedačku, ale je také vlhká, nevím, jestli bude ještě dobrá. Tolik litrů vody tam bylo, všechno smrdí, je to zničené."

"Těžko říct. Člověk, když to nezažil, tak každý den brečím. Večer jdu spát a brečím."

"Mám rodinu, ale to víte. Každý chce mít soukromí, nechci nikomu zasahovat do života, nejlepší je být samostatná."

"Chtěla bych zůstat v obci, protože jsem trvale tady a budu se snažit, aby to dopadlo, co nejlépe."

S rozdělováním humanitární pomoci občanům pomáhal kde kdo. Ruce k dílu přiložil také starosta obce Rožďalovice Josef Nešněra. Na rozhovor neměl moc času, přesto si chvilku udělal.

"Podle informací vyšetřovatele sdělil majitel domu, že oheň zapálil jeho syn, když si hrál se zápalkami nebo zapalovačem, a když zjistili, že hoří, bylo na uhašení požáru už pozdě. Potom se vznítily lehce zápalné látky, které byly uskladněny v objektu. Objekt dopadl tak, jak dopadl, tedy prakticky lehl popelem."

"V objektu máme trvale hlášeno 29 lidí. Na rodiny je to zhruba pět nebo šest. Několik rodin si už našlo náhradní ubytování u příbuzných či známých, něco přislíbil pan majitel, jedné rodině jsme našli prozatímní ubytování a zatím zbývá jedna rodina, u které je situace poměrně vážná, která zatím nemá kam jít, bydlí tady u příbuzných, ale situace s počtem lidí v domácnosti je dost kritická, takže se bude muset nějakým způsobem řešit."

"Bohužel obec nemá momentálně už žádný volný bytový prostor, který by mohla nabídnout, jsme na tom v tomto směru celkem špatně. Doufáme, že pan majitel, protože je vlastníkem dalších nemovitostí, projeví nějakou snahu a pomůže svým bývalým nájemníkům nebo že se podaří sehnat něco přes okresní úřad, nějaké nouzové bydlení."

"Rodiny dostaly od nás počáteční příspěvek na nákup základních potravin, od sociálky mají zažádáno o krizový příspěvek, který už někteří dostali, ostatní ho v nejbližší době dostanou, vyřídí se jim náhradní doklady, teď se schází nějaká pomoc humanitárního charakteru od neziskových organizací a něco se posbíralo mezi občany. Takže nějaká malá pomoc se přeci jen sešla."

Výše finančního příspěvku v zákoně je, že mají nárok až na 30 000 korun. Dostanou je?

Čas na rozhovor si ve vypjaté situaci udělal také koordinátor pro romské záležitosti a integraci cizinců Středočeského kraje Cyril Koky, který vyjednal jeden sociální byt v Nymburce pro rodinu Balogových. Je to ale pořád málo, většina rodin stále nemá vlastní domov a jsou navíc bez finančních prostředků.

Jak se rodiny vůbec dostaly na samém počátku do tak zchátralého domu, kde už starosta několikrát upozorňoval na to, že žijí v nevhodných bytových podmínkách?

"Jednalo se o soukromý majetek, majitel objektu ho zrestituoval v tomto stavu a jednalo se o nájemníky, kteří si nemohli svépomocí svou bytovou situaci vyřešit. Normálně se přihlásili na nájemní smlouvu, platili dva a půl tisíce korun nájemné a žili normálním způsobem. Jsou to lidé, kteří dlouhodobě nepracují, nemají dostatek finančních prostředků, aby tu situaci řešili a pak jsou města a obce, které taky nemají dostatek bytového fondu, aby uspokojily všechny žadatele. To ani nelze, nejhůře jsou na tom malé obce, v porovnání s těmi velkými mají obrovský problém, protože když se stane, co se stalo, tak ty malé obce nejsou schopny tu situaci vůbec vyřešit, nemají na to možnosti. Ti nájemníci jsou také bez pomoci státu nebo obce bezradní."

Přesto, kdo tyto lidi vytipoval? Nepocházejí z této vesnice, jak se dostali do tohoto zchátralého objektu? Kdo je vyhledal?

"Někteří se ozvali přímo jemu, protože on pochází z tohoto regionu. Já jsem tady dělal skoro pět let, tak jsem věděl, že jsou případy, kdy bez tohoto řešení by ty děti musely být odebrány, a to jsme nechtěli. Některé jsem mu navrhnul a doporučil, jiní ho sami oslovili, protože chtěli řešit svou bytovou situaci a to byl jediný způsob řešení. Já jsem rád, že on tu byl, protože tu situaci vyřešil. Chápu, že to nebyl luxus, ale tu složitou situaci rodin to vyřešilo."

"O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" s datem 1. prosince je u konce. Ale naladit si nás můžete opět za týden v pátek ve 20.05 - na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. V úterý a ve čtvrtek na VKV regionálních studií. Naše vysílání najdete také na internetové adrese www.romove.cz.

Příště vám nabídneme aktuality ze života Romů a nebude chybět ani romská hudba.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Anna Poláková a Jaroslav Sezemský.

Romale sam lošale, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O Roma vakeren. Romale irinen ada šuniben predal tumende.

Mějte se moc pěkně.

Romale but bacht te sasťipen. Ačhen Devleha.