Článek z http://www.romove.cz
Vytištěno 19.02.2020 06:27

Kanadský rok
13-04-2000  Margaret Philp



Reportáž kanadské novinářky Margaret Philp
Pro Kanaďany byl příjezd stovek Romů bleskem z čistého nebe. Českou republiku považovali za postkomunistickou demokratickou zemi, ve které již nejsou lidé pronásledováni pro odlišné politické názory, a ve které není - na rozdíl od bývalé Jugoslávie - válka. Najednou se však objevili čeští Romové, kteří doma nemohli sehnat práci kvůli odlišné barvě pleti a obávali se kvůli útokům skinheadů o své zdraví, a dokonce i o život. V roce 1997 a v prvních třech měsících letošního roku požádalo o azyl podle údajů kanadského Úřadu pro emigraci 1 306 českých Romů, z nichž 399 z Kanady odjelo zpět do České repuliky. Statut uprchlíka získaly asi tři desítky Romů a stovky jich na rozhodnutí stále čekají. Jak tam strávili první rok někteří z nich?
Z Teplic do St. Catherines

Lenka Dudiová je krásná žena, má husté kaštanové vlasy, zelené oči a postavu jako modelka. Žije v bytě ve městě St. Catherines spolu s manželem Emilem a jedenáctiletým synem Marcelem. Září mateřskou pýchou, když ukazuje Marcelův test z angličtiny s červeně podtrženým maximálním počet bodů. I ona se učí anglicky, navštěvuje kurzy pravidelně každé odpoledne. Emil Dudi je menší postavy, svalnatý a opálený, protože prořezává pod pražícím sluncem stromky v sadu za 7 dolarů na hodinu. Nikdo z jeho kolegů nejdříve nevěřil, že je český Rom. Ve srovnání se svými spolupracovníky je totiž úplně bílý. Musel se té ironii pousmát, neboť v Čechách byl tmavší odstín pleti nápadný jako Davidova hvězda na hrudi Židů za války. Shání příležitostnou práci a stejně jako jeho žena Lenka se učí angličtinu. Otevře peněženku a chlubí se kanadským řidičským průkazem, jako by to byla zlatá kreditní karta.

Dudiovi jsou z Teplic a do Kanady přiletěli koncem loňského září. V Čechách se jim nedařilo špatně. Měli malý domek, oba pracovali a se skinheady měli problémy málokdy. Chtěli ale, aby se jejich synovi vedlo lépe než jim, aby mohl více rozhodovat o svém životě. Emil pracoval v dřevařském závodě, kde ho mistr neustále ponižoval před českými kolegy. Lenka Dudiová sehnala práci v teplickém lázeňském hotelu a kolegové i nadřízení byli s její prací spokojeni. "Když však zjistili, že jsem Romka, začali hledat důvody, aby mě mohli z práce vyhodit," vzpomíná paní Dudiová.

První noc v Kanadě strávili na schodech hotelu v Prudhommens Landing, ve kterém pak přečkali i následující tři měsíce. V okolí bylo jen občerstvení a jinak nic, žádné obchody, ani ulice. V hotelu žili pohromadě s mnoha dalšími Romy. "Když je mnoho lidí pohromadě, přináší to problémy a napětí. Bylo to nemožné tam déle vydržet. Každý člověk pochází z jiného prostředí, a tak je těžké, aby spolu všichni vycházeli," vysvětluje Lenka Dudiová. Když na to dnes vzpomínají ve svém bytě, který si zařídili díky místní církvi, připadá jim to jako zlý sen. "Jsme šťastní, i když stále nevíme, co nás čeká, protože jsme ještě status uprchlíka nezískali. Víme ale, že chceme zůstat tady a začít nový svobodný život bez předsudků. V České republice jsme se vzdali všeho. Nemáme se kam vrátit," dodává Lenka Dudiová.

V ubytovně pro bezdomovce na torontském předměstí

Lidé posedávají na schodech jako na hřadu, někteří se opírají o zábradlí, povídají si, smějí se. Bez peněz, daleko od města, v ubytovně pro bezdomovce v Kingston Road na nudném toronském předměstí totiž není nic zajímavějšího na práci. V jednom z pokojů sedí dvaačtyřicetiletá Dana Bachoriková se svou sedmnáctiletou dcerou Markétou na posteli. Další její dvě děti se honí po pokoji. Ze stropu se loupe barva, kufry jsou opřené o okna a oblečení je napěchováno v koši. Na stolečku vedle postele stojí fotografie rodičů paní Bachorikové. Její maminka už nežije, ubodali jí skinheadi, když se vracela večer domů.

"Skinheadům je jedno, jestli ublíží mladému nebo starému," říká Dana Bachoriková a dodává, že právě smrt maminky byla hlavním důvodem, proč se rozhodla sama se čtyřmi děti přijet do Kanady. I její dcera však měla problémy ve škole, i když má zlatohnědé vlasy a je světlá po svém otci Slovákovi, kterého si jen těžko vybavuje. Učitelé věděli, že je ze smíšeného manželství a podle toho se k ní chovali: dostávala často poznámky; když se hlásila, přehlíželi ji, a jedna učitelka jí dokonce dala facku.

Do Kanady přijeli ještě před Klímovou reportáží, v dubnu loňského roku, a z Toronta se rozhodli pokračovat až do Vancouveru, kde se usazovala řada českých Romů. "Všechno tam ale bylo hrozně drahé a ani se nám tam nelíbilo, tak jsme se vrátili letos v únoru zpět do Toronta a skončili jsme v téhle ubytovně," vzpomíná paní Bachoriková. Chce si pronajmout byt, ale najít levné ubytování v Torontu je těžké.

V Kanadě na poslední chvíli

Týden před tím, než zavedla Kanada vízovou povinnost pro české občany, přistály na toronském letišti 61-letá Helena Baloghová s osmnáctiletou dcerou Jiřinou. Byly ale tak vyděšené, že se neodvážily prohlásit se za žadatelky o azyl. Namísto toho řekly, že jsou turistky a úředník jim orazítkoval pasy jako turistům. Když se dostaly k celní kontrole, sebrala Jiřina odvahu a lámanou angličtinou řekla: "Jsme Romové z České republiky a chceme emigrovat do Kanady." Celní úředník na to řekl, že už je pozdě, neboť v pase je turistické vízum. "Nerozuměla jsem, co říkal dál a rozbrečela jsem se. Najednou se vedle nás jako anděl objevil velký černoch a dovedl nás k imigračním úředníkům, kteří nám dali adresu do ubytovny pro bezdomovce v Kingston Road."

Následující noc ale už byly ubytované v Burlingtonu, 60 kilometrů od Toronta, v klidném motelu, mnohem luxusnějším, než si kdy vůbec představovaly. Čekaly, že budou ze začátku bydlet v přeplněných pokojích s řadou cizích lidí bez pořádného sociálního zázemí. Když však otevřely dveře do "svého" pokoje v burlingtonském motelu a uviděly prostornou místnost s barevnou televizí, vlastní koupelnou a mikrovlnou troubou, pomyslely si: "Pane Bože, o něčem takovém jsme ani nesnily!"

Po roce stráveném v Kanadě je Jiřinina angličtina téměř bezvadná. Díky tomu právě ukončila jedenáctou třídu burlingtonské střední školy. Je nadšená ze svých spolužáků - jeden je z Koreje, druhý z Číny, další z Filipín, Indie a Egypta. "Do školy chodím hrozně ráda. Zacházejí tam se mnou jako s normálním člověkem", prozradila Jiřina. Kromě toho pomáhá o víkendech mamince s úklidem motelu, ve kterém bydlely prvních pět měsíců. Nyní bydlí kousek od motelu v jednopokojovém bytě, který mají útulně zařízený. Proutěné křeslo, které dostaly od Armády spásy, Jiřina pomalovala na bílo, válendu si koupily na splátky v místním obchodním domě. "Jestli se něco stane a my se budeme muset vrátit zpátky, nepůjde to, protože všechno, co na světě máme, máme tady," dodává Jiřina.

Ve škole

"Jseš gádži?", ptá se desetiletá Katka Červeňáková, poradkyně Mary Slavikové, která pomáhá dětem emigrantů se školní docházkou. "Ano, jsem," odpovídá Mara Slaviková a Katka vyhrkne: "Tak proč jste na mě tak hodná?"

Když přijela Katka s rodiči do Toronta, nebyla schopná přečíst a napsat své jméno. Byla pozadu za svými vrstevníky, stejně jako i další romské děti. "V České republice byla označena za pomalou a chodila do zvláštní školy, které u nás v Kanadě navštěvují opravdu jen děti mentálně postižené," říká paní Slaviková, která se Katce věnovala i po škole a nyní toho vůbec nelituje. "Je to úspěch, Katka se stále zlepšuje. Romské děti se zde rychle přizpůsobují a všechny se učí daleko lépe než v Česku. Už teď jsem přesvědčená, že budou v životě úspěšné jako kdokoli jiný," shrnuje své roční zkušenosti z torontské základní školy Mara Slaviková.




The original article can be found at: http://www.romove.cz/cz/clanek/18789
Copyright © Radio Praha, 1996 - 2003