Vyhledávání
15.8.2018
AKTUALITY

HISTORIE ROMŮ

TRADICE, KULTURA

OSOBNOSTI

SOUŽITÍ

KONTAKTY

FOTOGRAFIE

















Česky English Deutsch Francais
Anna Poláková: Má rodina čelila útokům
07-06-2009 - Vít Pohanka

Anna Poláková (Foto: Jana Šustová) "Naše rodina čelila fyzickým útokům neonacistů. Proto jsme se rozhodli pro odchod do Kanady," vysvětluje Anna Poláková, vedoucí romské redakce Českého rozhlasu. Jejího syna napadli před několika lety skinheadi a přestože byli odsouzení, ohrožovali dál její rodinu.

"Riskovat další napadení a další soud, to už by podle mne bylo naivní. Nemluvě o tom, že když člověk ví, jaká je tam situace, tak musí doopravdy zvážit, zda bude pracovat, zůstane tam, pojede dál tak, jak jel, ale s tím, že bude riskovat život jednoho ze svých dětí nebo někoho z rodiny. Prostě to tak je! Vezměme si, že za těch 20 let zemřelo více jak 30 Romů. A když už vím - právě protože to dělám a orientuji se - tak musím zvážit i tuto situaci. A ochrana mé rodiny převážila - právě po těch zkušenostech, které mám," zdůraznila Poláková, která tento týden požádala s celou rodinou o azyl v Kanadě.

Anna Poláková při natáčení rozhovoru s Kumarem Vishwanathanem (Foto: Jana Šustová) Její syn Marek, kterého napadli před několika lety skinheadi, už českým úřadům nevěří, protože útoky pokračovaly: "V Český republice nevěřím vůbec nikomu. Tam se mi kolikrát stalo, že jsme byli s kluky v baru a Češi na nás řvali, vy cikáni, táhněte odsud! A když přijeli policajti, tak nám ještě vynadali a poslali nás domů a nic s tím neudělali."

Poslechněte si celý rozhovor s Annou Polákovou.

Rozhovor V. Pohanky s A. Polákovou o důvodech její žádosti o azyl v MP3

Přepis rozhovoru:

Co Vás přimělo k odchodu do Kanady?

Moje zkušenosti, nárůst neonacismu a podpora velké části společnosti toho, co se tam dnes děje, časté útoky na mou rodinu a strach o mou rodinu.

Vašeho syna Marka před několika lety napadli, můžete říct, o co přesně šlo?

Marek Polák (Foto: Jana Šustová) Marek tenkrát šel z nějaké diskotéky a na Palmovce ho napadli čtyři skinheadi, zkopali ho a život mu zachránila policejní hlídka, která náhodou jela kolem a viděla to. Takže ti útočníci se rozutekli a syn tam zůstal ležet v bezvědomí. Odvezli ho do nemocnice, já jsem se poté dozvěděla, že je v nemocnici. Byl soud, všichni ti útočníci byli odsouzeni. Dostali podmínky s tím odůvodněním, že jsou to mladí lidé, kteří se tímto mírným trestem napraví, že je nechtějí kriminalizovat. Paradox je v tom, že tito lidé dále pokračují ve svých aktivitách. Já jsem přímo na jednoho z nich upozornila média, když jsme byli v Letech u Písku, kde tehdy Národní strana a Edelmannová pokládali kámen. Toho jednoho jsem tam viděla, jak nese plakát Národní strany, takže jsem na něj upozornila a to bylo čtyři roky po útoku na mého syna. Takže ti lidé se vůbec nenapravili a pokračují v těch svých aktivitách dál.

A Vy jste jako rodina nějak pocítili to, že v těchto aktivitách pokračují?

Potom byl ještě další soud, kde byl Marek odškodněn – každý z těch útočníků mu měl zaplatit 25 tisíc jako odškodnění. Dva z nich to odškodnění zaplatili a ti další dva ne. A na základě toho byl asi jejich kamarády za krátkou dobu napaden můj manžel s tím, proč jsme je udali, proč z toho byl soud, že si to Marek všechno vymyslel a že si to odskáčeme jako rodina. O týden později mého manžela napadli, zbili ho, ještě o týden později jsme už byli vydíráni s tím, že těch 50 tisíc máme vrátit.

Předpokládám, že jste na to upozornili policii, nebo snažili jste se nějakým způsobem bránit?

Snažili jsme se bránit, přes Ondřeje Cakla jsem se dostala i k policii, on nám dal nějaké kontakty. Ti útočníci jsou asi nějaká známá firma, protože o nich už věděli - už předtím toho měli na triku víc. Vím, že byli tenkrát odposloucháváni, ale oni si potom druhý den vyměnili karty v telefonu a nešlo s tím vůbec nic dělat, protože nebyly důkazy. Oni je nemohli usvědčit z toho, co my jsme řekli. Ale pak to pokračovalo, protože nás dál napadali a vyhrožovali nám kvůli tomu, že jsme je udali.

A to Vám vyhrožovali telefonem nebo jak?

Vyhrožovali manželovi, vždy si ho nějak vyhledali.

Na ulici nebo kde?

Na ulici. A manžel nám to tajil, my jsme ty první útoky tajili i synovi. Nechtěli jsme, aby to věděl. Ale pak za 14 dní, když už došlo k tomu vydírání, tak jsme to synovi řekli, protože v té době, kdy byl on v roce 2002 napaden, jsme chtěli, aby odsud odešel, aby tady nežil. Mám rodinu v zahraničí a nechtěli jsme, aby tu byl, báli jsme se, aby ty útoky na něj nepokračovaly a byli jsme v šoku. A syn tehdy řekl, že ho napadli čtyři lidé, což není celá republika, a že si nenechá zkazit studium a neodejde z domova jenom kvůli nějakým čtyřem lidem. Netušil, co bude pokračovat. A ani nikdo z nás netušil, co přijde, že se ten stav úplně zvrátí. Kdybych to měla porovnat s rokem 1997, kdy Romové emigrovali, tak ta situace je teď podstatně horší. Ulicemi pochodují neonacisté, v každém městě pořádají pochody. Takže ta situace je mnohem horší. Je to viditelné a navíc, když jdou těmi ulicemi a hajlují, tak mi chybí to, že stát razantně zasáhne, aby lidé, kteří se cítí ohroženi, se tak ohroženě necítili a věděli, že s nimi stát je a že je ochrání. To se nestalo ani v Janově, ani kdekoliv jinde. Tak už jsme zvažovali úplně všechno – čím jsme prošli, co nám hrozí a co může nastat, protože víme, že mají naše adresy od soudu, protože jsme se soudili. Jednoho z těch odsouzených zastupoval právník Skácel, což je leader Národní strany, takže víme, že v tom nebezpečí jsme.

Tohle trvalo několik let, co bylo tedy takovým posledním impulsem, který Vás přiměl k tomu, aby jste se Vy osobně rozhodla k odchodu do Kanady?

Tak tím posledním nebo předposledním impulsem bylo to, že mou dceru napadli koncem roku u prodejny Rossmann, kam si šla něco koupit a před tím obchodem nechala svého psíka. A o deset minut později už tam byla policie. Pět chlapů a nějaký ženská ji tam slovně sprostě a rasisticky napadali, že jí takový pes nepatří do ruky, že ho týrá. Udělali tam hlouček, začali tam na ní řvát a ta holka byla úplně bezradná, protože tam byla Městská policie, která nezavolala státní policii, aby to začala řešit, aby těm lidem zkontrolovala občanky nebo aby ji ochránili. Ti policisté jí řekli: „S tím nic neuděláte, prostě takoví jsou lidi.“ Takže když se ta moje dcera nějak dostala z toho hloučku, nešla to ani nahlásit, přišla k mojí mámě, tedy ke své babičce, a tam se zhroutila. Mému synovi akorát volali do školy: „Hele, jeď pro Sofinku (pozn. red.: dceru Helenky) do školky, protože Helenka se zhroutila, je tady a je úplně vyřízená.“ Takže se nás toto týkalo a navíc já už jsem o těch útocích ani nevěděla. O tomto jsem se dozvěděla až o dva dny později, protože už mi to děti tajily. Všechny útoky, které směřovaly na mojí rodinu, mi tajila úplně celá rodina. Já jsem se to potom dozvěděla úplně náhodou, když přišla sestra a začala mluvit o tom, jak je Helence a co se stalo. Už mi to nedokázaly říct ani děti, protože věděly, že se strašně trápím. A věděly, že to je špatné, bály se už i o mě, protože jsem to špatně nesla. Takže jsem šla na policii, nahlásila jsem to, a o dva měsíce později přišlo ohlášení, že ta Městská policie mou dceru ochránila, že jí i nabídli, jestli nechce sepsat nějaké trestní oznámení, ale vůbec to tak nebylo. Takže jsem ten papír jen přiložila k materiálům, kterých mám štos, a už jsem ani nevěřila tomu, že nás někdo ochrání, protože tam nebyla ta vůle.

Jestli Vám dobře rozumím, tak už jste přestali věřit i policii. Ale zkusili jste se bránit třeba tím, že byste upozornili (abych to řekl nehezkým úředním jazykem) vyšší policejní orgán nebo nějakého právníka, abyste se dovolali spravedlnosti?

Tak jednak: já už jsem toto udělala jednou, když byl můj syn zbitý. Došlo to až k soudu a tím, že jsme na sebe takovýmto způsobem upozornili, se to s námi táhlo několik dalších let. A já už jsem neměla sílu vystavovat své děti veřejnosti, protože jsem se bála toho, že jim to uškodí, tak jako jim to už uškodilo. Nám už se to stalo, já už jsem jeden případ dovedla do konce, a potom byly stejně moje děti v nebezpečí, protože byly veřejně známé. Už jsem neměla sílu, protože jednou jsme to udělali, šli jsme i k soudu. Neodešli jsme z republiky, věřili jsme tomu, že dojdeme ke spravedlnosti, ale nedošli jsme.

Česká republika už je od roku 2004 v Evropské unii, proč bylo potřeba odcházet do Kanady, když se dá zcela volně přejet do Británie, do Irska nebo kamkoliv v Evropské unii?

My jsme toto samozřejmě zvažovali, ale podle mého názoru se ten nárůst neonacismu táhne přes celou Evropu, jde celou Evropou, takže jsme volili místo, kde bychom byli co nejdál.

Hodně lidí si řekne: „No jo, kdybyste přišli do Británie, tak tam ani nemůžete zažádat o politický azyl, protože to je členská země EU, a tady v Kanadě zažádat můžete, dostanete tady podporu a někdo se o Vás postará.“ Co byste řekla na tento argument?

Já jsem chtěla co nejdál, abych ochránila své děti. Já prostě ty zkušenosti mám takové, jaké mám. Druhá věc je, že pro nás to, že jsme odešli do Kanady, je velice těžké, protože nikdo z mé rodiny nikdy nepobíral sociální dávky. Já jsem byla zaměstnaná, naším cílem bylo dát dětem vzdělání. Můj syn Marek studuje na vysoké škole, já sama jsem studovala na vysoké škole – na Masarykově univerzitě a teď jsem to přerušila tím odjezdem – a moje dcera odmaturovala a měla možnost jít studovat na americkou univerzitu. Byla jedním z horkých adeptů na získání stipendia na univerzitě, která je u nás otevřená k podpoře romských studentů. Takže toto všechno jsem přerušila a je mi jasné, že jestli se tady k něčemu takovému dopracuji, že to pro mě bude strašně moc těžké.

Měla jste nebo ještě stále máte v České republice práci v Českém rozhlase, máte velký přehled, opravdu si myslíte, že ta situace je natolik špatná, že i člověk jako Vy, který se v té společnosti orientuje, by se nemohl dovolat spravedlnosti a ochrany vlastní rodiny?

Jak už jsem jednou řekla, já jsem se toho nedovolala. Já už jsem u toho soudu byla a riskovat další napadení a další soud – to už by ode mě bylo naivní. Nemluvě o tom, že když člověk vidí, jaká je tam opravdu situace, tak opravdu musí zvážit, zda tam zůstane a pojede dál tak, jak jel, ale s tím, že bude riskovat život jednoho ze svých dětí nebo někoho ze své rodiny. Prostě to tak je! Vezměme si, že za posledních 20 let zemřelo více než 30 Romů. A když už toto vím, právě protože v tom dělám a orientuji se, tak musím zvážit i tuto situaci a ta ochrana mé rodiny převážila – právě po těch zkušenostech, které mám.



Související články
DatumNadpisRubrika
04.08.2009Jak se na svou situaci dívají Romové?Zprávy ze života Romů
02.07.2009Budeme mít opět do Kanady víza?Zprávy ze života Romů
14.06.2009Kanadská média o emigraci českých Romů do země javorového listuZprávy ze života Romů
08.06.2009Utíkáme před českým rasismem, říkají čeští Romové v KanaděZprávy ze života Romů
05.06.2009Deníky o odchodu romské redaktorky Českého rozhlasu Anny Polákové do KanadyZprávy ze života Romů
03.06.2009Vedoucí redaktorka romského vysílání Českého rozhlasu požádala v Kanadě o azylZprávy ze života Romů
01.11.2002Výrostci napadli romského studentaO Roma Vakeren
28.10.2002Útok na sedmnáctiletého romského mladíkaFotoaktuality
04.09.2002Výpověď Anny Polákové:Osobnosti
Článek
Tisknout
Poslat e-mailem

Vybíráme z rubriky "Zprávy ze života Romů"
01.08.17  Došlo k obratu - stát by mohl vepřín v Letech koupit už září
09.11.16  V Žatci uctili památku mrtvého Roma
07.11.16  Vláda chce posudek na cenu pozemků pod vepřínem v Letech
11.10.16  Tajemství romského šperku odhalí výstava v brněnském muzeu
13.09.16  Stovky Romů z celé země se chystají na pouť na Svatý Kopeček
06.09.16  Babiš v Letech uctil památku romských obětí bývalého tábora
05.09.16  Vláda preferuje odkoupení vepřína v Letech na Písecku
13.08.16  V Živé knihovně si dnes mohou lidé povídat se zástupci menšin
09.08.16  Čeští Romové, kteří přežili holokaust, budou odškodněni 67 tisíci
06.08.16  Vyvěšení vlajek, hudba i vzpomínky připomněly oběti romského holocaustu
Archiv rubriky

Nejčtenější články
745926   26.02.00 Odchod Romů z České republiky
261877   11.09.98 Romske aktuality
226792   14.03.00 Romský jazyk
160289    Historie a původ Romů
135308   12.02.02 Historie Romů na území České republiky
118867    Tradiční způsob života Romů na území bývalého Československa
102294    Fotografie
89055   18.09.98 Můj svět - Fotografie romských dětí
79626   27.02.04 Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
77210    Romové po roce 1989
Copyright © Český rozhlas / Czech Radio, 1997-2018
Vinohradská 12, 120 99 Praha 2, Czech Republic
E-mail: info@romove.cz