Vyhledávání
24.11.2017
AKTUALITY

HISTORIE ROMŮ

TRADICE, KULTURA

OSOBNOSTI

SOUŽITÍ

KONTAKTY

FOTOGRAFIE

















Česky English Deutsch Francais
Radiodokument Českého rozhlasu 3 - Vltava: S Romy do Osvětimi
04-08-2004

Zdeněk Bouček (napravo) v rozhovoru s panem Absolonem (Foto: Jana Šustová) Autoři: Jitka Škápíková a Zdeněk Bouček

Reportážní výpověď o společné výpravě Českého rozhlasu 3 - Vltava a přátel Muzea romské kultury v Brně po stopách vyvraždění tábora českých Romů v noci z druhého na třetího srpna 1944 v Auschwitz - II - Birkenau

Jitka Škápíková (Foto: Jana Šustová) (58 min.)

Premiéra: Středa 4. srpna 2004

Zde si můžete příspěvek poslechnout:

Poslech:
RealAudio ~ Download

Poslech v MP3

Scénář:

Vlak, do něj prolnout autobus

S Romy do Osvětimi

Růžena Danielová: "Vážené hosté, já vám mosím říct, proč tu pěsničku chcu zazpívat, a proč - aby byla známá v obecenstvu ve světě: Já jsem byla zavřená dva roky a při téch nejvěčích ranách sem skládala tuto píseň, kterú vám zazpívám; nejsu jistá, esli ju dozpívám, esli nezačnu brečet.

zpěv romsky

Danielová (čte):
V Aušvice je dům veliký
A tam je zavřený můj manžel,
Sedí, sedí ve vězení,
Myslí a na mňa zapomíná.

Zíma: Otčenáš - romsky

Redaktor: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší dejž nám dnes, a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům, a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od všeho zlého, neboť tvé je království moc i sláva na věky věkův. Amen.

Znělka stanice ČRo 3 - Vltava

Moderátor: Dnes ráno se Český rozhlas 3 Vltava vydal na cestu, která - pokud vím - nemá v historii stanice obdoby. Víc ale nebudu prozrazovat a rovnou se pokusme navázat spojení s kolegou Zdeňkem Boučkem, který by měl být v tuto chvíli v autobuse někde za Brnem. Haló, dobré ráno, slyšíme se?

Redaktor (+ auta na silnici): Začnu asi tím nejpodstatnějším, totiž cílem naší cesty. V noci 2. na 3. srpna 1944 byl vyhlazen romský tábor v Osvětimi, bude to tedy kulaté výročí, a my chceme o tom udělat dokument. Proto jsme zorganizovali takovou výpravu, vezeme s sebou přátele Romského muzea v Brně, a vezeme s sebou taky pamětníky a lidi, jejichž předkové zůstali v Osvětimi, byli umučeni v plynových komorách. Jedou s námi i další novináři, takže o tom budeme mít zprávy a články v novinách a také Marek Janáč, který s námi cestuje, o tom bude mít relaci v Zápisníku zahraničních zpravodajů.

Moderátor: Poslední otázka: Ohlásíte se nám ještě dnes?

Redaktor: Zkusíme se vám ohlásit přímo z Osvětimi už z tábora, z těch míst, kam Romové budou pokládat kytice na památku svých předků, a doufám, že to počasí bude lepší, že to spojení bude lepší, nevím, jak u vás v Praze, ale tady prší, prší, prší... No my předpokládáme, že se vám ozveme tak po třetí hodině.

Moderátor: Děkuju. Tolik Zdeněk Bouček přímo z autobusu, který směřuje do Osvětimi uctít památku vyvraždění tábora českých Romů.

jízda v autobuse

Zíma: Chcó poslouchat cikánskou hudbu, jo ... já se tam zeptám ...

romská hudba v autobuse

klávesnice počítače

Redaktor (čte): Českému rozhlasu Praha. Děkujeme za vaši faxovou zprávu. Očekáváme vaši skupinu v pátek 25. června 2004. Cena studijní exkurze je 383 polských zlotých. S pozdravem Magdalena Urbaniak, památník Auschwitz - Birkenau.

Jízda v autobuse Romové a Romky: (smích) Jemu je zle, daj mu trošičku ... první pomoc... dobrá slivovica je tam...

Hlas: Počáteční persekuční opatření proti Cikánům v Říši se uskutečňovala ve jménu předcházení trestné činnosti. Předpis říšského ministerstva vnitra z roku 1937 nařizoval všem kriminálně-policejním službám zavádět trvalou kontrolu nad zločinnými a asociálními elementy a brát je do preventivní vazby. Za příklad asociálů byli uvedeni tuláci, žebráci, prostitutky, alkoholici a rovněž Cikáni a míšenci. Především pro ně byly zřízeny původně sběrné, později cikánské specializované tábory v Letech u Písku, kapacita šest set osob, a v Hodoníně u Kunštátu, kapacita až osm set osob. Vězňové trpěli hladem a epidemiemi nakažlivých chorob. Většina z nich byla převezena do vyhlazovacího tábora v Osvětimi - Březince. klávesnice počítače

Redaktor (čte): Doktoru Setkiewiczovi a Wojciechu Płosovi, památník Osvětim, archiv: naše skupina je složena z dvou desítek Romů a žurnalistů. Prohlídku budeme zaznamenávat na profesionální magnetofony. Jeden z Romů je bývalý vězeň, který prošel Osvětimí, Buchenwaldem a skončil v Dachau, skoro všichni ostatní měli v Osvětimi své příbuzné. Rádi bychom si prohlédli dochované písemné materiály. Především nám půjde o Antonína Hlaváčka, narozeného třetího listopadu 1926, vězeňské číslo Z 1996, a o Růženu Danielovou, narozenou 1904, o jejího manžela Martina a pět dětí. Bude nás provázet průvodkyně hovořící slovensky.

Vedoucí zájezdu: Můžeme jít ...

Průvodkyně: Jsme na území bývalého koncentračného tábora, čiže Auschwitz jedna, čiže v matierskom tábore, ktorý založili v apríli roku čtyricať. A v júni čtyricať už privlekli tu prvých Poliakov.

Zíma: A teď pan Hlaváček říká, že tady je to Auschwitz, ale tam dál to Birkenau, tam půjdeme, že?

Vedoucí zájezdu: Tam ještě půjdeme potom s tou kyticí, jo.

Zíma: Ano. Ano. Čili tam bude ten pietní akt.

Vedoucí zájezdu: Teď musíme do archivu, protože ten nám zavřou.

Zíma: Aha.

Novinářka: Vám tady nikdo nezahynul?

Zíma: Tady právě mojí manželce teta. Růžena Danielová. Ale ne ona, ale zůstal tu její manžel a pět dětí. Ona se vrátila po válce.

Novinářka: A jak to přežila?

Zíma: No pokud se týkalo jejího zdravotního stavu, tak ten byl velice špatný, protože ona třeba, když se rozhodla, že přijde k nám na besedu, tak vydržela deset minut, za chvilku si na to vzpomněla, tak jako že pryč ... takže ta řeč s ní byla ne v jednom kuse, a někdy trpěla dost, když nám o tom měla povykládat, a my jsme zase byli na to zvědaví, ale ona už na to těžko reagovala. Zemřela, já už nevím, jak je to dlouho teďka ...

Zímová: V té době jako dítě mě to nezajímalo, Já jsem viděla, jak ta teta trpí, jak pláče, jak je nervní z toho všeho. Ale já jsem to začala vnímat a chápat, až jsem byla starší.

Zíma: Já bych jenom dodal, že ona byla zamlada, ale i když se vrátila potom a když se dala trochu do pořádku, ona byla velice krásná Cikánka, Tak já jsem se domýšlel, že, různě o tom, protože ty mladé ženy, Cikánky, byly vybírány, a hráli teda ty naši muzikanti na ty hudební nástroje, na housle a tak, takže oni tak zabávali prakticky ty esesáky, takže dostávali víc jídla, takže takovým způsobem nějak přežila, no.

Škápíková: A vy jste tu už někdy byl?

Zíma: Já jsem tady poprvní. Ale manželka říká, že na ni to dělá takový jakýsi uzavřený klaustrofobní dojem. Nevím, co bych vám tady víc řekl, protože jsem zvědavý, co bych tady viděl, popřípadě jestli tady neobjevíme ty jména ...

Průvodkyně: Tábor založený pre Poliakov zostal obkolesený dvojitou sieťou ostnatého drotu, ktorý tu vidíte, cez ten drot prechádzal prúd vysokého napätia. Dotknutie smrť. Každých osemdiasať metrov boli tie strážné veže, jak v každom vezení, na nich esesáci s gulometami strážili tento tábor. No v noci tábor bol osvetlený, na stlpoch ostnatého drotu oslnivé žiarovky, na strážných vežiach svetlomety, ktorými sa dal osvietiť celý tábor. Prakticky z Auschwitz vezeň neutekol. Cez bránu "Arbeit macht frei". Chodili do práce a z práce. Práca oslobodzuje. Cynický nápis, všeci ťažko pracovali a ťažko bolo ísť na slobodu...Takže vidíte tiež barák s komínami. Novo prijatí vezni boli presvedčení, že to je krematorium, a to bola kuchyňa táborová. V nej sa varila pre vezňov strava. V ščite toho baráku stála hudba táborová. Takže tady sa tadial .. pochodovať.

Hlaváček: Když šel do práce, stály děvčata v bílom, zpátky stály v černom a hrála hudba zas. No proč stály v černom? Kolik jich pobili, no. Vyšlo jich třeba tři sta. A mohlo se jich vrátit stopadesát, To ty forajbajtři, ty pohůnkové museli utlouct všecko. Tak takhle asi nějak, A jídlo? Brambory a řepa pro krávy co ... A brambory ve šlupce ...

Průvodkyně: Varili nielen grumble, varili aj takú polievku ...

Ličartovský: Potrebovali toľko komínov?

Průvodkyně (s úsměvem): Z toho ... Pravdepodobne potrebovali toľko komínov, ale vidíte, že to vyzerá ako krematorium.

Ličartovský: Ani tú řepu neměli dost ...

Průvodkyně: A krematorium malo celkom nevinný vzhľad.

Redaktor: Tak, půjdeme se podívat do archivu.

Přesun do archivu, stoupání po schodech

Průvodkyně

Vsetko v archivu vedieť ... na poschodie, poďte na poschodie.. vezmite si stoličku ...

Płosa (Představuje polsky archiv): Obecně chci říci, že nemáme všechny dokumenty o českých Romech. Stav těch dochovaných knih je fatální, velmi špatný, protože byly ukryté v zemi a po více než dvaceti letech byly znovu vykopány a vyzvednuty. Spousta stránek není čitelných. Můžeme ještě vzít v úvahu, že informace o českých Romech jsou například také v takzvaných aktech úmrtí, tam jsou dokumenty o tom, kdy daný vězeň nebo vězeňkyně zemřeli. Pokud jde o příčinu úmrtí, nejčastěji se německy uvádí název nemoci. Samozřejmě to nemusí mít nic společného se skutečnou příčinou. Spolehlivými dokumenty mohou být také telegramy o útěcích vězňů. Tady je například údaj o tom, že 27. května 1943 zběhli tři čeští Romové - Antonín Daniel, Viktor Daniel a Ludvík Daniel.

Růžena Danielová: zpěv romsky

Danielová (čte):
Od Ruska větr fúká,
můj manžel ňa už opúščá,
opúščá, opúščá mňa těžko,
že nemohl říct ani sbohem.

Płosa: Pan Anton Hlaváček...

Redaktor: Jaké máte číslo?

Hlaváček: 1996.

Płosa: To se zgadza.. A teraz.... Byl jste potom deportovaný do Buchenvaldu?

Hlaváček: Jo, jo, tady je číslo ...

Płosa: Tady je ten seznam deportovaných do Buchenwaldu ... /listuje/ ... datum je 3. srpen ...

Redaktor: Třetího srpna jste byl deportovaný ...

Hlaváček: .. Já už si to nepamatuju....

Płosa: ... To je listina z té doby ... platný údaj ... Pan Antonín Hlaváček, narozený 11. 3. 1926.

Hlaváček: A fotku tady nemají moji?

Płosa: Prosím?

Hlaváček: Fotku. Podobiznu.

Płosa: Ne.

Hlaváček: Vím, že si sem psali asi čtyři a poslali jim to. - Já vím, voni přece to měli - Romové měli černý vingle, zelený byli vrahové, jo, Židi měli normální hvězdy, modrý - to byli sexuálové, to byli, jak bych to řekl, no ...teplí bratři... to bylo těma .. tím to bylo všecko označený.

Płosa: Byl tu fotografovaný?

Redaktor: Jestli vás fotografovali - pamatujete se?

Hlaváček: No to já nemůžu ...

Redaktor: On pan doktor říká, že těch fotografií není moc, a že by mu pomohlo ...

Płosa: Nevím, kolik jich je a já se nepamatuju, že by se s tím číslem pana Hlaváčka něco dochovalo.

Hlaváček: No, část se zachovala, mohlo by to být společný třeba?

Redaktor: On říká, že neví, že by .. že neví, že by se to vaše číslo dochovalo na fotografii...

Płosa: Ale to není konečné, až skončíme, podívám se...

Redaktor: Jakmile skončíme tady, tak se podíváme, jo...

Płosa (polsky představuje táborové knihy): To je vlastně celkový přehled. Mluvím o knihách romského osazenstva. Byly dvě hlavní, Hauptbuchy, v jedné byli zaneseni muži, v druhé ženy. Jiné údaje bylo třeba najít ručně v registračních kartách. Jsou tu dva druhy kartoték, jedna je abecední od A do Z, obsahuje jména. Z každého dokumentu, který máme, se dovíme, že určité jméno se nachází v takovém a takovém spisu. Anebo je vedeno pod číslem, protože jsou i dokumenty, které jsou pouze čísla. Ale co se netýká Romů, to se týká hlavně Židů, oni pracovali v dolech, o nich se uváděla pouze čísla ...

Hlaváček: Růžička Robert ...

Janáč: A to jsou materiály z té zednické školy?

Hlaváček: Ano, zednická škola.

Janáč: A kde jste vy?

Hlaváček: Tady, poslední. Tady.

Janáč: Číslo dvacet osm.

Hlaváček: Neunzehn ... My jsme se museli hlásit asi takhle. Německy. Neunzehn sechs und neunzig. Ne prostě česky, to neexistovalo, to jste dostal kopanec, nebo násadou ...

Škápíková: Vy máte pořád to číslo?

Hlaváček: Mám .... Tady máte značku Zigeuner, 1996.

Škápíková: Čím to udělali?

Hlaváček: Tetujou ... takovou jehlou. A to byl fofr. Dětem a starejm to psali inkoustovou tužkou ... to bylo prostě tím, že umřou brzo ...

Škápíková: A bolelo to, když vás tetovali?

Hlaváček: To nebolí ...

Ličartovský: Moj brat je rodený 1925. On bol za okupace zavřený v Německu. Ale on už zemřel. Kam bych měl napsat? Do Bratislavy myslím, že?

Průvodkyně: Myslím, že áno. Alebo možte do Červeného kříže. Tam budú mať dokumenty, lebo z Nemecka tu určite budú mať medzinárodné.

Ličartovský: No pravda.

Růžena Danielová: Zpěv romsky

Danielová (čte): Ó, ty černý ptáčku,
zanes můj dopis
mojéj ženě,
že su vězněný v Aušvice

kroky

Průvodkyně: Tak český pavilon má názov Vezni z českých zemí v Osvetimi. Dnešní Česká republika na tragická období svých dějin nezapomíná. Je třeba si připomínat nezměrná utrpení v minulosti a hledat v něm poučení pro dnešek. Osvětim se už nikdy nesmí opakovat.

Možem eště na chvilku vám prečítať báseň Jaroslava Seiferta Mrtvým?

Hrob mezi hroby. Kdo jej pozná?
Čas setřel mrtvým podobu.
Svá svědectví tak zlá a hrozná
Vzali jste sebou do hrobu.
Jen tma a někdy větru ševel
Usednou k hrobu z pokraje
Jen hrstka trávy, hořký plevel
Tu rozkvétají do máje.

kroky

Romka 1: Ale on tu nebyl. On tady bol brat akorát s ňú.

Romka 2: Aj brat tu bol. Jej brat a ona tu bola.

Romka 1: Áno, on tu bol ...

Škápíková (čte): Svatba Magdaleny Danielové pouze týden před deportací do Auschwitzu. Datum její smrti 28. decembra ... prosinec 1943

Zíma: Tady to je z tý svatby. Jedna z těch dcer takhle drží ty ruce, za ní je tam ona, ta Růžena.

Škápíková: Já jsem se vás ptala, než jsme sem přicházeli, s jakými pocity sem vstupujete, tak se vás zeptám teď, právě na místě, kde jste našel vlastně, co jste hledal.

Zíma: (vzdech) Promiňte, promiňte. Já jsem tak nějak tušil, že bych tu mohl něco /objevit. Takže proto mne to trošičku dojalo, o nich jsme měli řadu věcí, /ale tu fotku v této podobě jsme objevili až tady. A tady ten její manžel, /ten je zase u toho vysokého s těma fouskama, nebo knír, něco tam má.

Janáč: Martin Daniel - to je její muž?

Zíma: Ano, ten tu zůstal i s dětma. Ona se vrátila po osvobození ...

Škápíková: Tady píšou, že zemřel jako první z celé rodiny. 19.8.1943.

Zíma: Oni chtěli ještě přeběhnout, ale to se jim už jako nepovedlo. Ale spousta ... to byl zase můj bratranec, mnohem starší, a sestřenice, který rodiče nechali na Moravě, a povedlo se jim ještě přes Moravu přeplavat. Takže ti se zachránili. Ale oni už to nestihli, tato rodina. Jsem z toho moc dojatý, promiňte mi to.

Zímová: ... Já ju mám teď před očima ... Já se pamatuju jenom, že byla strašně nervní, když slyšela němčinu, tak ona se zlobila, nadávala jako. Pak si našla přítele tady, odstěhovali se, ale nedalo se říct, že by zapomněla úplně. Jako děcka ona si nás brala na prázdniny k sobě. A ona měla v obýváku takový oltářek udělaný, tam měla svojeho manžela a děti a kytičky. To byly její vzpomínky.

orchestrální verze písně

Redaktor: ... To je další známá vaše?

Lagrin: Ta žije. Ondrášová ...

Bouček: Ondrášová. Ta žije?

Lagrin: Ta žije. V Prostějově. A její bratr byl taky, ten žije v Olomouci. Lojza Ondráš. Znám ho ...

Redaktor: Ježíš, tak ti měli štěstí ...

Lagrin: Lety... Hejduk ... Kde je Hejduk? To byla největší bestie.

Bouček: To byl českej policajt?

Lagrin: Českej, a nedávno zemřel tam, kde se točil Král Šumavy. Na Šumavě. Dožil se asi 85 roků, a nic proti nebylo zasahováno z té strany, nikdo ho netrestal. ... A ten měl na svědomí nejvíc mrtvých.

Romka: ... po kúskoch ho mali krájať.

Lagrin: ... nikdo ho netrestal, to byl taky válečném zločinec. Že zabil Cikány, tak ho nechali bejt. Kdyby šlo o někoho jinýho, tak ho ponesou .. povedou k zodpovědnosti...

stoupání po schodech

Zímová: Ani nevím, jestli tam mám chodit...

Romka 1: Tak tam radši nechoďte, paní Zímová ... eště aby tam neomdlela náhodou ...

Ličartovský: Tady aspoň mají fotky, ale z nás nebude ani fotka ... .......

Rom: Jak? Že doma nemáte fotky?

Ličartovský: Já mám ...A co? To akorát stará se podívá na to ...

Rom: No teď je modernější doba. Máte kazety, vnúčata sa možú podívať, všechno možný...

Ličartovský: To jo, kazety mám, však tam tančím, všechno možný, to je pravda.

Rom: No prosím. Říkat, že nezbyde nic. Zbyde památka.

kroky ve štěrku

Průvodkyně: Krematorium ...

Lagrin: Blízko.

Průvodkyně: Velmi blízko. Aj 70.000 mrtvol spálili v tom krematoriu, čiže priečilo to jedno druhému, ten smrad, keď ľudia v okolí cítili 16 kilometrov Auschwitz, čiže od Osvietimi, a tu v okolí ľudia .. Brzest, Jawiszowice, to je 16 kilometrov. Rozorávajú sa dnes tí mladí chlapci, ktorí mali vtedy 16 rokov, hovoria, že sme to cítili, že sme to vedeli, tu v okolie, ludia o tom vedeli, lenže fakticky čo mohli pomocť ... Takže to bolo peklo.

v krematoriu

Romka 1: Ježíšmarja ...

Ličartovský: Co to bolo ... poprava nebo co?

Romka 1: To byly pece, kam házeli lidí.

Ličartovský: Do těch pecí házeli lidi? Ajajajajaj ...

Zímová: Teď si představte, živá těla, když házeli do toho ohně, co to bylo pro ty lidi? Vysvobození? Nebo co vlastně?

Průvodkyně: Tato miestnosť, to bola plynová komora ... Polhodinky, a bolo tichúčko. To už sa vedelo, že sú mrtví. A mrtvoly sa potom spalovaly v troch kremačných peciach. Dve sú zrekonstruované, tretia nezrekonštruovaná, nenašly sa všetky originálne čiasti. A v Brezince, v Brezince boli oveľa väčšia krematoria, tam sa vmestilo v jednej plynovej komore 1.500 až 2.000 ľudí, bolo päť kremačných pecí, v Brezince sa spalovalo denne niekedy 5 až 8 tisíc mrtvol ... koks, odtisk išel do pece ... vysoká teplota, 1000 stupňov,

Absolon: Celý svet predsa vedel, že koncentračné tábory existujú -

Průvodkyně: - nejaké koncentračné tábory, ale neveděli, čo je. A keď posielali do sveta už šifre, už anglické rádio hlásilo v 41 roku, čo sa tu všetko deje, západ mlčal.

Absolón: Že im mohli dovoliť, aby si toto vobec mohli dovoliť ... vite ...

Romka 1: Zaplaťpámbů, že už jsme na jiném místě, že jsme se dostali na jinej svět. Chudáci, oni trpěli za nás za všechny ...

Účastnice: Za nás za všechny ...

Romka 2: Julo, tu sme!

Znělka Vltavy

Moderátorka: Dnes ráno se Český rozhlas 3 vydal do Osvětimi. Haló, slyšíme se, pane Boučku?

Redaktor (live z Osvětimi): Ano, dorazili jsme do Osvětimi, a potom pojedeme do Březinky, kde jsou ty baráky, kde bydleli, je tam památka na české Romy, a je tam jejich pomníček blízko krematoria, blízko nájezdové rampy, kde oni vystupovali. Tak tam se dostaneme se do kontaktu skutečně s prostředím, kde žili.

Znělka Vltavy

Průvodkyně: .. to je všetko možné ...

Zíma: Teď půjdeme k autobusu?

Průvodce: Teď půjdeme k autobusu.

Zíma: A necháte nás zavézt až tam?

Průvodkyně: Ano.

Jízda autobusem

Průvodkyně: A teraz ideme doprava, ako vidíte, Březinka, tu je už ojedinelá sieť ostnatého drotu. Tu nemali na dvojitú sieť, to bol obrovský prostor, 185 hektarů, 17 kilometrů tak dokola. Strážné veže ... A po tejto strane, ako ideme, to boli predovšetkým baráky, drevené baráky. Oni postavili až 300 barákov. Na 200 000 ľudí bola Brzezinka plánovaná. Samozrejme, že kulminačný punkt bolo viac ako 100 000, ale bola by prekročila to číslo, lebo Březinka sa rozširovala v tamtom smere, kde je tá dedinka, tam bol úsek maďarský, tzv Mexiko ... Ako vidíte, no všimnite si, väčšina barákov je rozobraná, zničená, spálená, jedine podorys barákov a komíny, komíny. Lebo vidíte, v baráku boli dva komíny, to bol taký tiah komínový, cirkulácia toho teplého vzduchu mala ohrievať barák, ale ako vidíte, ojedinele dosky. Všade fúkal vietor. To boli koňské stájne na 52 koní. Barák niekedy až na 1 000 ľudí. Na 400, ale tam bolo viac a viac ...

Tak prosím vás, my sme na úseku cikánskom ... čiže to boli po úsekoch budované ..

Kroky v trávě a v rumišti
chronometr
nacistický pochod
příjezd vlaku

Citátor: Ráno nás všechny vyhnali a vedli příští táborovou silnicí, místo níž tam zatím byly jen kaluže bezedného bláta, na jednotlivé obytné bloky. Když jsme takto procházeli cikánským lágrem, hrůzou nám vstávaly vlasy na hlavě. Kolem nás se rozprostřelo jedno široké pole mrtvých. Tu leží jeden s useknutou hlavou nebo s rozbitým obličejem, tu zase druhý visí v ostnatých drátech. Z bloků, ke kterým se přibližujeme, cosi vytahují. "Budou to asi prasata nebo maso," myslím si, "je tu moc lidí a musí být pro ně zásoba potravin." Přijdeme blíž a vidím, že to nejsou prasata, ale vyzáblé mrtvoly. Tahají je za ruce a za nohy nebo vynášejí v dekách a venku je bez ladu a skladu házejí na hromadu. A po cestě kolem leží další a další zemřelí, zabití, zohavení. Kousek dál mandelní vůz, žebřiňák. Je plný mrtvol. Vězňové jsou do něj zapřažení místo koní a vlečou náklad ke krematorce. Z jejího komínu šlehá třicetimetrový plamen a vychází smrdutý dým.

Edvard Daniel

Ličartovský: Prosím vás, paní, kolik je tady pochovaných Romáků?

Průvodkyně: Ťažko povedať, koľko je tu pochovaných. Tu nikoho nechovali, všetkých plynovali a spalovali. A poporozhadzovali v okolí. Do reky Wisly z jednej strany, z druhej strany do soli, takže všade, kde chodíme, sú mrtvoly, takže sme na hřbitově, že, aj tých Romov, sme na úseku, kde ich vraždili ...

Ličartovský: Prosím vás, že se ptám, jak ukazují v televizi ty mrtvoly, jak bagrama jich házeli do tý jamy, kde to je ?

Průvodkyně: Prosím vás, to bolo tady ďaleko v lesíku, to boli také rebríky, kde ich .. proste hĺbky spalovacie, aj hranice eště do toho, mrtvoly, drevo, mrtvoly, benzin, nafta, za nohy, za ruky, do jamy, a spalovalo sa na volnom priestranstve. Ale to je až tam dialeko v lese, tam už nepojdeme ...

Lagrin: Tady byly záchody -

Redaktor: Záchody, latriny.

Lagrin: Latríny. Betonový dekle ...

Průvodkyně: No koľko ľudí sa mohlo vmestniť v takom baráku? Nejakých 210 chlapcov, tri krát sedemdiesať, 210. No a keď bol průjem, kde ostatní ...

Lagrin: Nohavice měli furt ...

Průvodkyně: No to bol šok ...

Jednú sem šla tam hore chvílenku po apelplacu, kde vyvážali vojáci nejaké ty okružky, odřezky, z téj řepy špičky. Tak sem šla do teho záchodu, tam na to ... zkrátka na ty hovna. Tak se m to tým děťom sbírala. Měla jsem blúzu na sobě tak sem si to za ňu nacpala, ty kořínky těm děťom, aj posrané. Při tom mne chytl voják, tam mě namazal, kolik se mu chtělo, dokopal, až hrůza mě polámal. Ani sem se dom nemohla dostat. Dětičky říkaly: Maminko, co se ti stalo? - Ale nic, děti milé, tady máte. Ze vzpomínek Růženy Danielové.

Lagrin:

Zůstali mi tady bratři, sestry, děda, bába, strejdové z máminej i tátovej strany. No to je všechno, co můžu říct. Vyrůstal jsem ve vzpomínkách otce, jak to tady bylo, ty hrůzy zná celej svět, to nemusím opakovat. A je smutný, že jsme nedostali ani korunu, a tři čtvrtě rodiny mně tady bylo vyvražděný, a žádný odškodnění.

Janáč: Co vám vyprávěl táta?

Lagrin: Co mně říkal? No bylo to hrozný. Zahynuly mu tady rodiče, děti, manželka. Byli transportovaný z Let sem, půlka byla vyvražděná v Letech, zamřeli, zbytek poslali do Auschwitzu, návrat nežádoucí. Česká policie. Tak znělo v papírech. Co vám mám říkat.

Škápíková: Mě by zajímalo, co on o tom vyprávěl, jak on to líčil.

Lagrin: Nejstrašnější místo na zeměkouli, co bylo, co lidi mohli vymyslet, Osvětim, možná nic horšího na světě nebylo, tak mi to táta říkal. Táta byl v Birkenau, v těch dřevobarákách. Zima, mrzlo, v noci byly otevřený ty luftníky, a přes blok vedl nějakej komín, tam se topilo, tak aby to nezmrzlo, spávali po čtyřech aji s mrtvýma dohromady, a ráno třeba, když byl apel, tak vstávali, půlka postele byly mrtvoly. Na každým kroku smrť. Zabíjení, vraždění. Psy pouštěli esesáci z rozmaru na vězně, trhali je, na děti, děti topili v žumpě záchodové, nebo vzali dítě od matky a ustřelili mu hlavu. Takový věci se tady děly.

Hlaváček: Tak tohle byl romský tábor jenom, tady dozadu. Tohleto celý. Tam v těch korytech, jak jsou, tam ne. Tam už byly jiný národnosti zase. Já byl na tý šestadvacítce tady vedle. A ještě bych vám chtěl vysvětlit tady ten postup, jak to tady vypadalo vlastně vevnitř. Tady byly hlavní kamna, tady v těch místech, probíhal komín až do těch druhejch tam. Ten šel tadyhle v půlce. Už je to zbouraný. To bylo takhle vysoký. A tím to vytápěli.

Škápíková: A čím se topilo?

Hlaváček To topili voni. Tady byl ten štubinis a kápo, ten měl na starosti každej svůj blok. To řídili voni sami. Tady byla ulička, a tady byly palandy, ty pryčny. Jedna, dvě ...

Janáč: Kolik se vás tam vešlo?

Hlaváček: No kolik ... Nahnali, ať jich bylo kolik bylo. No to byl takzvanej izolační tábor tam dole, tam všecko, co přišlo, tak dělali čísla na rukách. Dohola ostříhat. Kýbl, měl kýbl, štětku, a celý to tělo i hlavu přejel. No a dál. Záchod. Na konci toho bloku, tam v tom rohu, jo, to byl sud, prkno přes to - jako Rusáci měli něco podobnýho. A když jste se tam chtěl dostat, tak ty mrtvoly jste musel vodsunout dál, abyste se tam dostal. To dycky za tři dny to nakládali a vyváželi. No a ty transporty, ty převážně chodily kolem desáté hodiny večer, když byla tma. Tam je rampa přece, jo, vod těch kolejí. Vodtaď jsme to všechno slyšeli. Ven jsme nesměli, ale bylo to slyšet všecko. Jak to vyháněli z vagónů, psi, všecko ven, na hromadu ty věci, co měli, vyfasoval každej ručník a mýdlo, a šel se koupat. No a místo vody šel plyn. Jenže celá ta akce - pálil, ten tam byl tři měsíce, ta spalovací četa, a nastoupila druhá. Ty spálili ty zas, a zas další, aby to nevyšlo najevo, a stejně to vyšlo. My jsme prvně mysleli, že tam pečou chleba. Až po těch čtrnácti dnech jsme se dověděli, že tam pálí lidi. Pak už nestačili ty dvě krematorky, to bylo v tom třiačtyřicátým. To byl největší nápor Slováků, Židů, Maďarů, to byl největší nápor.

Janáč: Šířila se nějaká panika?

Hlaváček: Ale ne, jak se mohlo tady... Přišli, postříleli to všechno, a hotovo. To každej si říká, kdo tam nebyl: já bych ... já bych ... jo ...

Lagrin: Museli chodit v dřevákách. V dřevákách, v těch botech, co padaly.

Redaktor: V pantoflech.

Lagrin: Jo. A los, los, furt řvali. Tady se stály apelplacy, táta říkal, a hnali je do baráku,nahý, pod ledovou vodu, sprchy, a z druhé strany ven. A než se to všechno vykoupalo, tak ty první venku, ty byli zamrzlí. Že jim praskala kůže. Toho mrazu, od zimy, to padali jak rampouchy, Děcka, ty starý lidi , ty byli první mrtví. Čaja Stojka, to je rakouská spisovatelka romská, ona tady byla, ta řekla: tady je nasáklá zem krví. .. Z té naší krve roste tráva. Měla pravdu.

Vzali mně poslední dvě děti a zavedli je na ten revír, Krankenbau německy, taková marodka to byla. Tak sem chodila kolem teho bloku pořád, a podlezla sem drát - tam to bylo všecko ohrazděné, a včil Michálek došel ke mně. "Maminko, nechoď sem, zabijú ťa." A "maminko, já bych pil vody. Já by sem si tak zajedl, aspoň to, cos dávala prasatom. Já bych už šel dom, já už su velice nemocný..." Enom kostra, enom ten krček, jak jabko na stupce. Dybych to nebyla viděla, přeca by mně to tak nebylo těžké. A vjec sem ich neviděla žádného. Nikoho. Růžena Danielová

Píseň v orchestrální úpravě

Zima: A vy s tema růžičkama se postavte potom takhle. My půjdeme tak, jako můžete pokračovat tam, a s těma růžičkama se zařaďte tady, takže tentokrát jako oficielně to pokládáte, jo...

Píseň v orchestrální úpravě

Zíma (hovoří romsky):

Praskot celofánu

Zíma: Tak jak jsem už romsky řekl, jo, že už nechceme nikdy, aby se něco podobného vrátilo, a vyzýváme celý svět, všechny lidi, aby to nikdy nedopustili. Aby se taková katastrofa, která byla spáchaná na Romech, ale i na ostatních, opakovala! Takže pokloníme se památce všech těch, aby nám dali sílu k tomu, abychom dokázali tomu čelit a nedopustili podobné zvěrstva.

nacistický pochod

Noc z druhého na třetí srpen roku 1944. V romském táboře zůstali už jen práce neschopní, staří, ženy, děti.

Když se první naložený vůz od vchodu tábora stočil ke krematoriu, vypukla v celém táboře nepopsatelná panika. Vše křičelo, plakalo, ženy si rvaly vlasy, děti ječely, bylo to hrozné. Cikáni rázem pochopili, že se blíží jejich konec. Za pekelného hlomozu je tlačili a házeli na auta. Jeden vůz za druhým odjížděl z tábora. Po evakuaci obytných bloků vtrhli vrazi do nemocnice. Zde se nemocní, plačíce a křičíce, choulili do všech možných koutů. Smečku SS vedlo několik esesáckých šarží, v popředí velitel mužského tábora Schwarzhuber jakož i pověstný vrah Klehr. Kořalka zvýšila jejich zuřivost tak, že pokládali pokusy Cikánů za osobní urážku. Zmocnila se jich jakási posedlost, nic lidského už neměly postavy kmitající se molem nás. To už nebyli lidé, ďáblové řádili mezi námi.

Židovský lékař Dr Rudolf Weisskopf - Vítek:

orchestrální verze písně

Vězeňkyně Jenny Spritzerová, která pracovala v politickém oddělení Osvětim I, zaslechla, jak zoufale se Cikáni bránili při vyhlazování tábora. K smrti utloukli kápa ze zvláštního komanda. Ostatně sám velitel tábora Rudolf Höss ve svým pamětech píše, že žádná likvidační akce Židů nebyla tak obtížná jako likvidace Cikánů.

Vlasta Kalivodová

Hlaváček: To co dělali s náma, to bych dělal s nima.

Škápíková: Měl jste vztek nebo jste rezignoval?

Hlaváček: Ale jak jsem mohl mít vztek. Jako dítě, jakej jsem mohl mít vztek?

Škápíková: Mně jde o to, jestli chce člověk revoltovat, nebo o tom aspoň nepřemýšlí.

Hlaváček: Ale to se nedá. Každej uhýbal se tý smrti jak moh. To se nedá jinak dělat.

Škápíková: Čili dělá všechno pro to, aby přežil?

Hlaváček: No ne - dělat všechno, to nemusel dělat všechno. Někdo má štěstí, někdo smůlu.

Janáč: Večer, když jste usínali, měli jste vůbec čas nebo myšlenky na to si povídat?

Hlaváček: Ale to se nedalo, když vedle vás umírají lidi, jak můžete si povídat vo něčom? No to se nedá, to byla hrůza, no to ...

Škápíková: Takže nejsilnější pocit toho osmnáctiletýho kluka, kterej u vás přetrval, byla ta hrůza?

Hlaváček: U mě už ne, já jsem tak votrnul tady, že mrtvej může vedle mě, tak budu spát vedle něj. To mě nevadí vůbec.Otupělost. Heleďte, to by musel každej prožít na svý vlastní kůži.Takhle se to nedá popsat celý protože vo tom by se dalo básnit dejme tomu tejden, čtrnáct dní, to si člověk vzpomene na to, za chvíli na to. A připomínat si ty strašný hrůzy, co byly, děti, když to nemělo co jíst a umíralo to. No.

Růžena Danielová: (zpěv romsky)

Danielová:
Až já jednú půjdu dom,
blokařa zabiju,
blokařa zabiju
a štubinistu upeču.

Hlaváček: Já za komunistickýho režimu jsem byl u estébáků zavřenej taky. To, co dělali voni, to odkoukali od Němců. Tužky mezi prsty, aby se přiznal.

Průvodkyně: To bylo v tom Auschwitz taky.

Hlaváček: No, guláš natolik vostrej ... žízeň. Hlad se dá přežít, ale žízeň ne. Tu nevydržíte. Tu ne. A přizná se ke všemu každej. A co dělali Němci? Dva dny vám nedali jíst, a třetí den vám dali herynka. A nic k pití. Kdo to snědl, trpěl.

Škápíková: Paní říkala, že to bylo čekání na smrt. Čekal jste na smrt, nebo jste čekal na to, abyste přežil?

Hlaváček: No já jsem prodělal dva transporty smrti ... až v posledním tažení před Dachau mě chytil silnej tyfus, tak mě kamarádi odtáhli, a když jsem pil po sobě vlastní moč, to nebudete věřit. No. A kamarád přiběhl, povídá: jsou tady Američani. Tak nás stáhli do těch svejch polních nemocnic, takovouhle štáfličku čokolády, a lžíci kávovou čaje.

Ličartovský: Američani nebo -

Hlaváček: No naše západní armáda.

Škápíková: A toužil jste žít, nebo jste si říkal, už aby to skončilo?

Hlaváček: No jo /úsměv/, kdo by si nepřál žít v tom věku mladom.

Škápíková: I přes ty hrůzy?

Hlaváček: No kdybych byl starej, jako ty, co už před cestou nemohli chodit, tak ty šli sami do těch pecí. Pěšky už. Jako kdyby je pochovali na hřbitově. Ti tam šli dobrovolně.

Pučálka: Co křesťani? Modlili se?

Hlaváček: No tak modlili, tak to .. to víte, každej kdo věřil v to, tak před tím spaním se pomodlil. Věřil, že třeba ten, co je nahoře, mu pomůže, nebo zachrání ho. Já jsem římskokatolík, ale v boha nevěřím. To co se dělo .. A co se dělo v Jugoslávii teď - kdyby byl bůh nějakej, připustil by k tomu? No tak prosím.

Zíma: Pane Hlaváček, všechna čest, že eště dneska máte tolik humoru.

Hlaváček: No jo .. mám bejt smutnej? To pro ty, co tam vostali, pro ty bejt smutnej .. a co my. A ty mladý, aby to nezažili už ...

Lagrin: A vidíte, potomci utlačovanýho národa aj v Rusku, to je úplnej paradox, v Rusku, jejich vnuci hajlujou, jdou po Praze, po různých městech, veřejně hajlujou, potlačenej národ, kterej byl pod Hitlerem, Rusi stoprocentně. Co to je za svět, co to je za svět?

Pučálka: To už lepší nebude, to je celosvětové ...

Redaktor: Trošku bláznivej, ano

Lagrin: Jejich rodiče a prarodiče trpěli za Hitlera, a jejich vnuci dneska jdou a hlásej se veřejně k fašismu. A skandujou Heil Hitler a Do plynu ..Chcou dělat pořádky, bílá rasa ... však svět je barevnej, jak v přírodě mezi zvířatama, jak mezi rostlinama, tak je to i mezi lidima, to musí tak bejt, nemůže bejt jedna rasa bílá, to by to vypadalo jak někde támhle v Grónsku nebo na severním pólu. Nebo na Měsíci, všechno v jednej barvě, ne ?

Redaktor: Jé, já budu muset upozornit svou kolegyni, aby nás hnala do autobusu, abychom odjeli, že už je pět minut přes tři čtvrtě .. Takže prosím -

Zíma: Nastupovat! Odjezd!

Redaktor čte: Z pokynů pro účastníky: Dopravu hradí Český rozhlas. Závěr prohlídky je mezi 18 a 19 hodinou. Návrat do Brna k Muzeu romské kultury kolem 23 hodiny večerní. Lékařský doprovod zajišťuje doktor Antonín Pučálka, přítel rodiny Zímovy.

interiér jedoucího autobusu

Pučálka: No můžu říct, že se na takový zájezdy vždycky těším, protože se něco dozvím, zajedu někam kde jsem ještě nebyl, kam jsem se dlouho chystal. A to proto, že si myslím, že každej slušnej člověk se má podívat na hroby svých předků a přátel, a to vpodstatě jsou naši přátelé, tady Romové, který tady zahynuli, a zahynuli tady místo nás. Protože kdyby ta válka neskončila a Hitler ju vyhrál, tak jsme tady skončili my s něma o pár let později.

interiér jedoucího autobusu

Jak jsme jeli se zájezdem v roce 1966 z Auschwicu do Birkenau, mně začalo hučat v hlavě, já sem vyskočila z teho autobusu ven, já sem se tam chtěla zabít. Na tem místě, kde padly moje děti. Tam sem sa chcela zabit. A nešlo to ... Já už nechcu o Osvěnčíně ani slyšet! Růžena Danielová

Jízda autobusu se přetne

V letech 1942-43 bylo z původní romské populace v českých zemích deportováno do koncentračních táborů více než 5 500 Romů. V protektorátních táborech zemřelo přes 500 vězňů a v osvětimském cikánském táboře a dalších koncentrácích asi 4500 vězňů. Přežilo asi 500 osob.

Poslední sloka písně o Auschwitzu

Hlasatelka: Vyslechli jsme rozhlasový dokument Jitky Škápíkové a Zdeňka Boučka S Romy do Osvětimi.Reportážní výpověď o společné výpravě přátel Muzea romské kultury v Brně a Českého rozhlasu 3 - Vltava byla natočen v roce šedesátého výročí vyhlazení romského tábora v koncentračním táboře Auschwitz - Birkenau. V pořadu vystupovali Antonín Hlaváček, Hynek Zíma, Angela Zímová, Antonín Lagrin, Josef Ličartovský, /Julius Absolon/ a další účastníci zájezdu, a také Wojciech Płosa z osvětimského archivu a průvodkyně Viera Orlová. Dále účinkovali Markéta Jahodová, Tomáš Gsöllhofer, Marek Janáč, Zdeněk Bouček a Jitka Škápíková, kteří se také podíleli na realizaci. Technická spolupráce Tomáš Gsöllhofer a Ivana Staněčková. Pořad byl připraven ve spolupráci s Muzeem romské kultury v Brně.

Použitá literatura:

Dušan Holý - Ctibor Nečas: Žalující píseň, Ústav lidové kultury, Strážnice 1993

Ctibor Nečas: Osudy československých Cikánů za německé okupace a nadvlády (in Střední Evropa, revue pro středoevropskou kulturu a politiku, r. 7, číslo 23, Praha 1992

Ctibor Nečas: Z Brna do Auschwitz-Birkenau. Muzeum romské kultury, Brno 2000

Vlasta Kalivodová: Konečná stanice Auschwitz - Birkenau, PF UP, Olomouc 2000



Související články
DatumNadpisRubrika
06.08.2016Vyvěšení vlajek, hudba i vzpomínky připomněly oběti romského holocaustuZprávy ze života Romů
12.03.2016Holocaust přežila jen desetina českých a moravských RomůO Roma Vakeren
12.03.2016Veronika Gronzárová se narodila v zajišťovacím táboře v Dubnici nad VáhomO Roma Vakeren
12.03.2016Hra Cikánský boxer připomíná osudy boxerské hvězdy Johanna TrollmannaO Roma Vakeren
16.01.2016Mezinárodní kampaň podpoří odstranění vepřína na místě bývalého nacistického tábora v Letech u PískuO Roma Vakeren
15.08.2015Pietní akt v Památníku SNP v Banské Bystrici připomněl holocaust RomůO Roma Vakeren
08.08.2015V Německu zemřel významný romský svědek holocaustu Hugo HöllenreinerO Roma Vakeren
08.08.2015Na oběti holocaustu Romů se vzpomínalo i v Letech u PískuO Roma Vakeren
01.08.2015Rozdílné osudy českých a slovenských Romů za 2. světové válkyO Roma Vakeren
Všechny články (POZOR - možnost velmi dlouhého výpisu)
Článek
Tisknout
Poslat e-mailem

Vybíráme z rubriky "Historie"
26.10.07  Identita jako jedno z romských traumat
26.01.05  Historie
27.07.04  Základní tábor Osvětim I
26.07.04  Základní tábor Osvětim I
13.07.04  Historie
25.06.04  Osvětim - Březinka
21.06.04  Archiv a expozice o romských vězních v Osvětimi
20.06.04  Expozice o vězních z českých zemí v Osvětimi
12.02.02  Historie Romů na území České republiky
05.04.01  Romové v České republice v roce 1998
Archiv rubriky

Nejčtenější články
733792   26.02.00 Odchod Romů z České republiky
250329   11.09.98 Romske aktuality
205977   14.03.00 Romský jazyk
153883    Historie a původ Romů
132122   12.02.02 Historie Romů na území České republiky
116268    Tradiční způsob života Romů na území bývalého Československa
101052    Fotografie
87485   18.09.98 Můj svět - Fotografie romských dětí
75887    Romové po roce 1989
69368    Romská hudba
Copyright © Český rozhlas / Czech Radio, 1997-2017
Vinohradská 12, 120 99 Praha 2, Czech Republic
E-mail: info@romove.cz