Vyhledávání
2.9.2014
AKTUALITY

HISTORIE ROMŮ

TRADICE, KULTURA

OSOBNOSTI

SOUŽITÍ

KONTAKTY

FOTOGRAFIE

















Česky English Deutsch Francais
Historie Romů na území České republiky
12-02-2002

Absence vlastní psané historie Romů nutí české i zahraniční romisty obracet se k dostupným historickým pramenům, k dobovým kronikářům, a pátrat tak po jednotlivých poznámkách, které nám zanechali. Ze proto usoudit, že ne vždy se jedná o úplné, natož objektivní a nezaujaté zprávy. Dozvídáme se především o tom, jak Romy vnímala majoritní společnost a bohužel, jak je však dodnes zvykem, jen velmi málo o tom, jak majoritní společnost vnímali Romové samotní.

Za první zmínku o Romech na našem území se často vydává kapitola z kroniky tak řečeného Dalimila nazvaná "O Kartasiech pohanských" (Dalimil: Česká kronika, vydává Jan Laichter, redakcí Václava Tille, v Praze 1920):

"Leta od narození Jezu Krista milostivého
tisícího dvoustého čtyřicátého druhého,
kartasi chodili,
tatarští zvědové byli.

5. Na pět set těch lidí šlo
a takové jich chování bylo.
Kloboučky velmi vysoké měli,
roucho krátké a tobolky nosili;
Všichni v spodcích chodili,

10. Holi dlouhé v rukou drželi.
Když píti chtěli, s břehu nakloňmo pívali,
když chleba prosili, "kartas boh" tak mluvívali:
proto jim kartasi říkali....

Vladislav Vančura v Obrazech z dějin národa českého o pravém významu této zprávy nikterak nepochybuje a staví se tak všeobecně akceptované domněnce o tom, že Romové byli tureckými vyzvědači: "Je čas říci, že tehdy utíkal před mongloským vojskem v tlupách lid, kterému bylo dáno jméno kartasi a to jest cikáni. Mongolská hrubost naháněla cikánům nesmírný strach. .... I utíkali, hnali se jako laní stádo,..a snášeli strašný hlad. ... Tu říkali vkládajíce v svá slova všechnu naději žebráků: "Kartas boh! Kartas boh!" A to jest: hladovíme!" (Vladislav Vančura, Obrazy z dějin národa českého, Družstevní práce, Praha 1946)

Zda se však skutečně jednolo o Romy, které obyvatelé mylně považovali za tatarské vyzvědače, či zda jde spíše o zbožné přání romistů, zůstává dodnes otevřenou otázkou. Způsob obležení zde bohužel nesvědčí ani pro ani proti. Z jazykového hlediska nutno přiznat, že ono "kartas bóh" či "kartas boh" by mohlo být blízké romštině a vyjadřovat "/Bůh/ seslal hlad". Z historického hlediska však nelze opominout, že mongolská vojska vpadla do střední Evropy již v roce 1241 a přítomnost jejich zvědů by proto musela být datována již do jara tohoto roku, nikoli tedy do roku 1242, jak uvádí Dalimilova kronika. Přítomnost Romů ve východní Evropě však v této době nikdy zaznamenána nebyla. Jak uvádí přední odborník na historii Romů, Ctibor Nečas, stejně nepravděpodobná je i teorie o tom, že by se jednalo o Romy z Uher: "Proud Mongolů, který mohl narazit na romskou populaci v Uhrách, se zemí přehmal tak rychle, že na nějaké kontaktování nebylo pro nedostatek času ani pomyšlení. .... nebo to byli Romové,...ale ti by se dostali na české území z Balkánu bez souvisloti s Mongoly nebo krátce až po mongolském vpádu a spíše za jeho ústupu ze zpustošených Uher." (Nečas Ctibor: Romové v České republice včara a dnes, PgF UP, Olomouc 1993)

Další sporná zmínka o přítomnosti Romů na našem území pochází z Popravčí knihy pánů z Rožmberka, která je datuje do roku 1399. Jeden z vyslýchaných loupežníků totiž uvedl, že spoluviníkem je mimo jiné i "Cikán, černý, Ondřejóv pacholek". Rovněž zde však zůstává otázkou, zda se nejednalo pouze o přezdívku či vlastní jméno, což by nebylo nijak výjimečné (např.dle Starých letopisů obsadili Pražené se Žižkou hrad Vildštejn, "neb sú uhrozili jeho purkrabí nestatečného, jménem Cikána".) Na území dnešního Slovenska se první zmínka datuje do roku 1322, kdy rychtář Ján Kunch ze Spišské Nové Vsi v soupisu statků uvedl, že se v "okolních lesech, patřících rodině Marisássových, potulují Cikáni". (Mann Arne: Rómsky dejepis, učebný text pre druhý stupeň yákladných škol, Bratislava 1995) Posledním diskutovaným údajem o přítomnosti Romů na našem území je úryvek z kroniky obsažené později v Palackého Starých letopisech českých, kde je u roku 1416 poznámka: "toho léta vláčili se Cikáni po České zemi a lidí mámili".

Za jistý lze pokládat až rok 1417, kdy naším územím prošla skupina, jejíž cesta byla poměrně podrobně zmapována i v ostatních zemích, jimiž procházela. V jejím čele stál "král" Sindel a "vévodové" Panuel, Michal a Ondřej. V roce 1417 se tato více než tříset členná skupina vydala od Budína do Košic a dále pak přes Levice jižním Slovenskem do Bratislavy, kde se rozdělila. Stejně jako ostatní se i tato skupina cestou prokazovala ochrannými listinami, které jim zaručovaly příznivé přijetí.

Podobný glejt vystavil 17. dubna 1423 císař římský a král český Zikmund Lucemburský na Spišském hradě vojvodovi Ladislavovi. Glejty zaručovaly předákům jednotlivých skupin na svou dobu nevídané pravomoci nad vlastními lidmi a zaručovaly jim ochranu na dalších cestách:

"My, Zikmund, král uherský, český, ..., náš věrný Ladislav, vojvoda svého lidu cikánského nás pokorně poprosil o dosvědčení naší zvláštní shovívavosti. Přijměte tedy jeho uctivou žádost a neodmítejte tento dopis. V takovém případě, jestliže se uvedený Ladilsav a jeho lidé objeví na jakémkoli místě našeho císařství, ve městě nebo ve vsi, doporučujeme vám prokázat mu věrnost, kterou tímto prokazujete nám. Ochraňujte je, aby vojvoda Ladislav a jeho lid mohl přebýt bez újmy za vašemi zdmi. Jestliže se najde mezi nimi někdo opilý, jestli kdokoli vyvolá hádku jakéhokoli druhu, My chceme a nařizujeme, že pouze sám Ladislav, vojvoda, má jediný právo tohoto soudit, potrestat, dát odpuštění a rozhřešení, vyloučit ho z vašeho kruhu..."

Tento glejt si přinesli s sebou
Romové až do Francie, a protože byl vydaný v Čechách (La Boheme)
a českým králem (le roi de Boheme), francouzský lid pojmenoval nově
příchozí podle země, ze které přišli, tedy les Bohemiens,
obyvatelé Čech.

Od poloviny šestnáctého století se však postoj vůči Romům mění i na našich územích. Katolická církev začala již dříve poukazovat na to, že se chování Cikánů příliš neshoduje s chováním, jež se očekává od poutníků činících pokání, a s křesťastvím vůbec. "Zlatý věk" střídá období nedůvěry, která postupně přerůstá v otevřenou represi, k níž dala církev své oficiální pořehnání již roku 1427, kdy Cikány pařížský arcibiskup exkomunikoval z církve. Zatímco na německém území se protiromské vyhlášky objevovaly již na konci patnáctého století, ze záznamů našich kronikářů a z knih počtů vyplývá, že jim byly peněžité dary na našem území poskytovány přinejmensším ještě v roce 1596.

Protiromské nálady se však začaly stupňovat poté, kdy ze založení požáru v Praze v roce 1541 byli podezříváni právě Romové. Roku 1545 vydal Ferdinand I. mandát, jímž nakazoval, aby Romové byli vypovězeni ze země. Přesto zde však stále ještě vládla zřejmě příznivější atmosféra než v sousedních krajích, neboť Ferdinand musel své nařízení v průběhu dalších let opakovaně obnovovat. Ani feudálové se příliš netajili tím, že do svých vojsk verbovali právě Romy: v roce 1557 prý při obraně hradu Veľká Ida bojovalo na straně hradního pána Františka Perényiho proti císařovi tisíc Romů.

Leopold I. (1657-1705) v roce 1688 Romy ze svého území vypověděl a v roce 1697 je prohlásil za psance. Autor naší publikace se oné době věnuje vyčerpávajícím způsobem: Romové mohli být kýkoli beztrestně zatčeleni, pokud byli zadrženi, čekal je trest smrti a jejich ženy byly zprvu trestány uříznutím ucha a později se trest smrti vztáhl i na ně. Josef I. v represivní politice pokračoval a v roce 1706 nařídil, aby byly podél hranic rozmístěny výstražné tabule s varovnými nápisy a s vyobrazením Romů, kteří neuposlechnou zákazu a hranici přestoupí: oběšení muži, mrskané ženy a děti. Císař Karel VI. (1711-1740) nařídil nejen tvrdé stíhání a trestání Romů, ale i tresty pro ty, kteří by jim poskytovali jakoukoli pomoc.

I v době nelítostného pronásledování se však na Moravě Romové usazovat, protože feudálové (např. Kounicové, Lichtensteinové, Michnové, Perglasové a mnozí další) poskytovali rodinám některých kovářů povolení k pobytu a dovolovali jim tak usadit se na svých panstvích. Rodiny nadaných hudebníků zase pro změnu usazovali na svých panstvích hudbymilovní uherští feudálové.

Za vlády Marie Terezie (1740-1780) se některá panství pokusila o poněkud vstřícnější postoj vůči Romům. Císařovna nahradila otevřenou represi asimilačními pokusy, resp. tolerancí určitých romských rodin či spíše rodů výměnou za mnohá omezení. Tzv. regulovaní cikáni dostávali povolení k pobytu, nicméně jejich další pohyb na daném území podléhal přísné kontrole. Označení "cikáni" bylo nahrazeno jazykovou inovací "novosedláci" (Neubauern) či "novomaďaři" (Új-Magyar). V Uhrách pak základy usedlého kontinuálního způsobu života provázely snahy o potlačení romštiny, zákazy tradičního odívání, snahy o "převýchovu" romských dětí mezi sedmým a dvanáctým rokem věku v neromských rodinách, zákazy některých tradičních povolání, zákazem byť neformální instituce vajdy, zákaz handlování s koňmi, nutnost plnit náboženské povinnosti atd.

V osvícenském přístupu pokračoval i syn Marie Terezie, císař Josef II. (1780-1790), který ve svém nařízení z roku 1782 kladl důraz na školní docházku dětí, vyučení romské mládeže, povinnou návštěvu bohoslužeb a zlepšení hygienických podmínek. V roce 1784 pak vydal další rozhodnutí, první pokus o státem řízené rozmístění romských rodin, podle nějž měly být rodiny dosud neusazených moravských Romů rozděleny dle dislokačních plánů do osmnácti moravských a dvou slezských obcí8. V druhé polovině 18. století se navíc řada romských rodin začala usazovat více méně dobrovolně.

Dochované údaje z jednotlivých částí Moravy dokládají, že se romské usedlosti v první polovině 19. století rychle rozrůstaly, nezřídka v absolutních počtech členů až na dvojnásobek. Kovářství, hudebnictví a jiná tradiční romská povolání záhy nestačila uživit všechny romské rodiny a mnozí Romové se proto postupně začali věnovat dalším zdrojům obživy: nádenické či sezónní práci pro gádže. Odvěká izolace se tak začala postupně prolamovat a Romové začali přivykat majoritní společnosti. Své domky nicméně pod tlakem okolí stavěli obvykle mimo hlavní zástavbu a při mnohých městech tak rostly tzv. cikánské tábory.

Cikáni - obraz českého malíře Mikoláše Alše Ze soupisů z území dnešního Slovenska vyplývá, že Romové se zde usadili ještě dříve než v Čechách. Stejně jako na našem území se i na Slovensku živili především kovářskými pracemi, košíkářstvím, kotlářstvím, hudbou a příležitostnými pracemi. Mimo území Moravy se však i nadále většina Romů držela polokočovného života: většinou cestovali ve vozech či maringotkách a živili se prodejem vlastních výrobků. Jiní Romové s malým ziskem prodávali po domech dříve nakoupené zboží a někteří se živili zvláštními službami, jako např. drátováním kuchyňského nádobí, broušením nožů, atd.

I za vlády Josefa však docházelo k bezdůvodnému osočování a napadání Romů: smutným příkladem může být např. neblaze proslavený Hontianský proces z roku 1782, kdy bylo za vraždy a lidožroutství popraveno čtyřicet Romů. Pozdější vyšetřování prokázalo, že z údajně zavražděných nikdo nechybí a přiznání bylo na Romech vynuceno mučením. Přístup Marie Terieze a Josefa II. však bezpochyby znamenal historický zlom, neboť po dlouhých staletích se s Romy poprvé počítalo jako se skutečnými obyvateli daných území.

Po rakousko-uherském vyrovnání přistoupil vídeňský ministr vnitra k novému, velmi přísnému nařízení, zaměřenému především na navracení Romů, kteří by nelegálně překročili hranici a na postihy potulných Romů, specifikované ve výnosu vídeňského ministerstva vnitra ze 14. září 1888. Uhry k podobnému opatření přistoupily až v roce 1916, kdy budapešťské ministerstvo vnitra zakázalo potulku a ty, jež nařízení neuposlechnou, nařídilo postrkem dopravit zpět tam, kam domovsky příslušeli.

Rozvoj manufakturní výroby a industrializace pouze prohlubovaly postupnou pauperizaci Romů. Před první světovou válkou byli ještě téměř všichni romští dospělí negramotní a diskriminace majoritní společností jim motivaci ke vzdělání pouze ubírala.

Přestože byli Romové, resp. Cikáni za první republiky oficiálně uznáni za svébytnou národnostní menšinu ( a ve sčítání lidu v roce 1921 byla romská národnost, stejně jako židovská, zvláště vymezena), Československo nadále vůči Romům uplatňovalo zákon o potulce z roku 1885 a státní úřady jim nadále věnovaly mimořádnou pozornost. Snaha o asimilaci se projevila v roce 1927 přijetím zákona č. 117 o potulných Cikánech, ke kterému o necelý rok později přibyla i prováděcí nařízení,čímž praktická stránka "řešení romské otázky" nabyla zcela konkrétní podobu: zásadní význam se připisoval řádně vedené evidenci Romů, resp. soupisům všech kočovníků mezi něž se počítali I Romové polousedlí (tedy ti, kteří se přes zimu zdržovali na stálém místě, nicméně během sezóny cestovali za prací). Zajímavá je skutečnost, že se ve sněmovně při projednávání návrhu zákona rozvinula diskuse, v níž zástupci jednotlivých politických stran zastávali očividně rozdílná stanoviska. Proti přijetí zákona vystoupili především zástupci opozičních stran: "Nespokojujeme se tím, že jeden národ zbytky druhého drží od zrození až po smrt pod policajtským dohledem, víme přece, že ohromná většina utlačovaného národa je nevinna a nezodpovědna za činy své antisociální menšiny, jejíž činy jsou odůvodněny nynějším společenským řádem ...Nestrpíme, aby na zbytek kočovného národa byla kálena špína a aby byl do bezprávného stavu uvalen takovým způsobem, že všechna lidská práva, která přece i podle této ústavy patří každému člověku, byla mu odňata jen proto, že jeho příslušníci jsou tmavé pleti."

Romská kolonie z Hrubé Vrbky v roce 1932 Tyto myšlenky, v mnohém dodnes platné, však vyslyšeny nebyly a k prvnímu soupisu došlo za asistence četnictva a policie v období mezi červnem 1928 a srpnem 1929. Téměř čtyřiceti tisicům Romů starších čtrnácti let, kteří byli zaevidováni, byla následně vystavena "cikánská legitimace". Pokud se na výzvu státních orgánů k šetření nedostavili, hrozily jim nejrůznější tresty, ať již zabavení určité části majetku nebo odejmutí průkazu. Cikánské legitimace, které byli povinni při sobě neustále nosit a na požádání státních úřadů se jimi prokazovat, byly postupem času vydávány nejen kočovným či polokočovným Romům, ale vůbec všem Romům na území republiky, čímž se příslušníci romského etnika za pomoci legislativy záměrně vylučovali z občanské společnosti a soustavně je stigmatizovali.

Kočovní Romové navíc museli žádat o kočovnický list, jež úřady vystavovaly nejen za přísných podmínek, ale které kočovníky a jejich životní styl navíc značně omezovaly: "kočovní cikáni ... dostávali cikánské legitimace. Jest to knížka, která obsahuje na první straně evidenční číslo cikána, jméno a státní příslušnost. Na druhé straně jsou pak osobní data, stav, které řeči ovládá a podpis. Na třetí stránce jest uveden popis držitele legitimace, případně jeho zvláštní znamení. Na následujících stránkách jsou otisky všech deseti prstů a to jest hlavním poznávacím znakem, zabraňujícím falšování a výměnu legitimací. Pak jest v legitimaci ještě deset oddělení pro popis cikánských dětí. Legitimace vyplňuje a upravuje Ústřdní četnické pátrací oddělení v Praze a zasílá je okresnímu úřadu, v jehož okresu byl dotyčný cikán podroben soupisovému řízení, aby legitimaci ověřil a vydal." Dále se pak v duchu doby poněkud pochybně vyjadřuje i ke kočovnickým listům slovy:" ... největším úspěchem této práce však bylo, že určitá část kočovníků počala prostorově i časově omezovati kočování a jeví sklon k životu usedlému...". Zákony tak nadále utvrzovaly obecné povědomí, že Romové tvoří jakousi asociální skupinu, které státní úřady musí věnovat zvýšenou pozornost.

Vpravdě revoluční byl pak počin Užhorodských Romů, kteří se v roce 1926 rozhodli vystavět vlastní školu. V témže roce mezi sebou vyhlásili finanční sbírku a zbytek prostředků pak doplatila školská správa. Na základě žádosti přispěl na stavbu školy nemalou částkou z vlastních prostředků i president Masaryk. Z nepálených cihel pak Romové sami vystavěli jednotřídku, do které školská správa jmenovala učitele. Nováková se ve své disertační práci zmiňuje i o tom, že "hladký průběh /tj. výzkumu/ způsobila jistě přítomnost váženého a oblíbeného lékaře a v nemalé míře také učitele cikánů, který bezpečně ovládal svou cikánskou školní mládež a požíval velké vážnosti u rodičů dětí." O nevídaném zájmu dětí dále vypovídá: "Děti byly velmi zvědavé na svou novou školu a první den, kdy měla škola začíti, bouchali již o 6. hod. ranní na dveře učitelova bytu a domáhaly se vstupu do třídy. ...tu byly jako omámené. Všechno prohlížely, lezly po lavicích, obrázky na stěnách si prohlížely, oknem vyskakovaly a vodily nové a nové děti...Ty nejmenší, které věkem ještě do školy nepatřily, přišly také a zalezly pod lavice, odkud učitele napjatě pozorovaly...".K jejich profesním uvádí: "..Cikáni....jsou chudí a živí se většinou poctivou prací. Buď provozují nějaké řemeslo, pletou košíky, vyrábějí rohože a provazy nebo lopatky a podobně. Někteří mají stálé zaměstnání jako hudebníci v kavárnách a podobných podnicích, nebo jsou zaměstnáni k čištění města, k odklízení fekálií a na jatkách....ženy..provozují příležitostné práce. Chodí na práci do lesa. Hlavně na podzim sbírají žaludy pro lesní ředitelství, ku kteréžto práci přibírají i děti...".

Ke konci třicátých let se do Československa uchýlila řada romských rodin, které prchaly z nacistického Německa a okupovaného Rakouska. Na sklonku roku 1939 nařídilo protektorátní ministerstvo vnitra svým oběžníkem všem podřízeným úřadům, aby Romy vyzvaly k okamžitému usazení, na něž byla určena dvouměsíční lhůta. Ti z nich, kteří se nařízení nepodřídili, byli umísťováni do kárných pracovních táborů, zřízených v souladu s nařízeními vlády z března a dubna téhož roku: Romové z Čech do tábora v Letech u Písku, moravští Romové pak do Hodonína u Kunštátu. V roce 1942 byly oba tábory na základě nařízení o preventivním potírání zločinnosti po říšskoněmeckém vzoru oficiálně změněny na sběrné tábory a od 1. 8. 1942 na tábory cikánské.

Podle evidenčních soupisů, které násilné usazení provázely, se na území protektorátu nacházelo zhruba sedm tisíc Romů. Téměř totožný počet potvrdil i další soupis ze srpna 1942, během nějž byli Romové okamžitě děleni do dvou skupin: v první se ocitli ti, které četníci či příslušníci kriminální policie definovali jako osoby bez zaměstnání nebo osoby, na které by měla být uvalena policejní preventivní vazba. Ti pak byli s ostatními rodinými příslušníky okamžitě převezeni do cikánských táborů. Ostatní Romové byli "pouze" varováni, že zanechají-li zaměstnání či projeví-li nechuť k práci, bude s nimi naloženo stejně. V Letech se však mezitím horečně pracovalo na dostavbě tábora, neboť původní kapacita záhy nestačila. Úmorná práce, která vězně v táboře čekala, nedostatečná strava a neúnostné hygienické podmínky způsobily vysokou úmrtnost internovaných osob. V roce 1942 zde navíc vypukla epidemie břišního tyfu a o rok později epidemie skvrnitého tyfu.

Osvětimští vězňové Mezi dubnem 1942 a únorem 1944 bylo vypraveno čtrnáct transportů tzv. "asociálů", mezi něž Romové na základě taxativního vymezení patřili. Zpravidla se však jednalo o jednotlivce, které do transportu zařadila kriminální ústředna v Praze. Z Letů samotných pak byly do Auschwitzu vypraveny tři zvláštní transporty, prvý v prosinci 1942 do koncentračního tábora v Auschwitzu, druhý v březnu 1943 do cikanského tábora v Auschwitzu II - Birkenau a třetí tamtéž o tři měsíce později.Vysoká úmrtnost zasáhla i cikánský tábor v Hodoníně a rovněž odtud byly v prosinci 1942, v srpnu 1943 a v lednu 1944 vypraveny transporty do auschwitzského tábora. V menších skupinách pak byli coby asociálové přemístěni do Auschwitzu ještě v říjnu 1943 a v lednu 1944. V obou táborech byl kromě českých velitelů též výhradně český personál. Nikdo z nich nebyl po ukončení války potrestán.

Z Auschwitzu byl dále blíže neurčený počet Romů z protektorátu převezen do dalších koncentračních táborů na území Říše (Buchenwald, Ravensbrück, Mittelbau a další).Tzv. cikánský tábor v Birkenau se podle odhadů z dochovaných pramenů stal poslední stanicí asi 6500-7000 českých Romů. Necelým šesti stům se podařilo hrůzy holocaustu přežít. (Zvláštní dík na tomto místě patří Dr. Ctiboru Nečasovi, který se holocautu Romů na našem území věnuje již celá desetiletí, a který po celá tato léta zapisoval vzpomínky přešivštích Romů a jako první začal publikovat na toto téma odborné studie.)

Přestože ze Slovenského státu romské transporty vypravovány nebyly, z jižního a jihovýchodního Slovenska, které byly za války přičleněny k Maďarsku, Romy transportovali do Dachau. Ani na Slovensku se však Romové nevyhnuli tvrdým represivním opatřením: zákazu cestovat veřejnými prostředky a zákazu vstupu do veřejných prostor, tedy i měst a obcí, které mohli nevštěvovat pouze v některých dnech, a to v předem stanovených hodinách. Romské děti nesměly za války navštěvovat školu a romská obydlí nesnžla být blíže než dva kilometry od veřejných cest. V roce 1941 začali na Slovensku zřizovat pro Romy pracovní a "zajišťovací" tábory. Od podzimu 1944 do jara 1945 došlo na četných místech Slovenského státu na příkaz speciálních jednotek SS k masovým popravám romského obyvatelstva, nezřídka proto, že právě romské osady poskytovaly útočiště partyzánům.

Vztahy majoritní populace v tomto ohledu nelze generalizovat: v některých obcích se místní obyvatelé "svých" Romů zastali, resp. udávali, že pro ně Romové pravidelně pracují, čímž se je snažili uchránit před umístěním do táborů. Na Slovensku k naplnění předpisu o odstranění romských osad a obydlí mnohdy nedošlo díky tomu, že představitelé daných lokalit uváděli, že na likvidaci nemají finanční prostředky.

K tragické historii Romů za druhé světové války se úzce váží i jistá terminologická nedorozumění. Zatímco většina autorů Romy na území bývalé ČSSR, resp. ČSFR, směle rozděluje na "Romy české" a "slovenské Romy" dle státní hranice, romistika se v souladu s historickými determinantami drží téhož dělení dle rozdělení před druhou světovou válkou. Za "české Romy" či "Romy moravské" proto označuje výlučně Romy z území, jež se později stalo protektorátem, resp. Romy, kteří byli jako skupina téměř vyvražděni. Naproti tomu "slovenskými Romy" míní početnou skupinu, která se z důvodů, jež záhy uvedu, na území Čech a Moravy dostala v několika vlnách až po druhé světové válce. Po roce 1945 přichází na naše území z balkánských zemí přes Maďarsko a Slovensko i nepočetná skupina kočovných Romů, dále jsou zde zastoupeni olašští Romové a několik rodin Sintů. Toto dělení zárově odpovídá jak rozdílům v dialektech těchto podskupin, tak ve způsobu života, a proto je záhodno se jej držet i dnes.

Krátce po válce se odhady počtu Romů na území dnešní ČR pohybují řádově mezi 600 a 1000. Nicméně první poválečný soupis ministerstva vnitra, k němuž došlo v druhé polovině roku 1947, vykazuje již celkový počet 101 190, z čehož plných 16 752 připadá na Čechy a Moravu a zbylých 84 438 na Slovensko. Izolace romských osad na Slovensku a především naprostá absence perspektivy do budoucnosti mezi místními obyvateil způsobila, že stěhování za prací do Čech mnozí vnímali jako jediné možné východisko. Odchod práceschopných mužů do pohraničních měst a severních Čech, které dobře placení náboráři líčili jako "zemi zaslíbenou", se záhy odrazil i v romském písňovém folkloru. Vláda rychlé osidlování pohraničí podporovala a nové pracovní síly vítala. Vzájemná nedůvěra však přetrvávala i nadále. Řada Romů však v této době žila "polokočovným" životem: své rodiny zanechala na Slovensku, dojížděla za prací, ale domů se vracela, kdykoli to jen bylo možné. Mnozí Romové se přitom vraceli domů s prvními úsporami doma pomalu budovali své nové domovy v osadách bez elektřiny a pitné vody, v osadách, jež postrádaly hygienické zázemí a které byly navíc určeny k demolici.

Nicméně již v padesátých letech se komunistický režim znovu hodlá s "cikánskou otázkou" či "cikánským problémem" vypořádat. "Občané cikánského původu" jsou opět degradováni na jakousi asociální vrstvu a veškeré znaky jejich etnické identity musí být zničeny. Romové jsou proto nadále vnímáni jako problém, a navíc problém sociální. Za jediný účinný prostředek řešení této neuspokojivé situace se pokládá asimilace, tj. přizpůsobení Romů k obrazu "řádných občanů", přizpůsobení hodnotám a normám většinové společnosti, které automaticky platí za ideál.

V říjnu roku 1958 schválil socialistický parlament zákon č. 74 o trvalém usídlení kočujících osob. Již z formulace zákona přímo čiší přístup, jenž v Československu panoval a který v mnohém přetrvává dodnes: my, civilizovaní a řádní občané musíme pomoci zcivilizovat je. Nabídka zde vzniká bez jakékoli poptávky, jinými slovy budeme pomáhat Romům, protože to potřebujeme my. V §1 se praví: "Národní výbory poskytují osobám, které vedou kočovný způsob života, všestrannou pomoc, aby mohly přejít k usedlému způsobu života; zejména jsou povinny těmto osobám pomáhat při opatřování vhodného zaměstnání a ubytování a působit výchovnými prostředky soustavně k tomu, aby se stali řádnými pracujícími občany:" Nicméně hned ve třetím paragrafu se zákon hodlá rázně vypořádat s každým, kdo "pomoc" neakceptuje: "Kdo setrvá při kočovném způsobu života, přestože mu byla poskytnuta pomoc k trvalému usídlení, bude potrestán pro trestný čin odnětím svobody na 6 měsíců až 3 léta."

Jak uvádí dobová "odborná" literatura, asimilace etnických společenství je jedním z předpokladů, který urychluje odstranění třídní společnosti a přechod ke komunismu. "Asimilace je všeobecně platnou vývojovou zákonitostí, postihuje všechny etnické skupiny bez rozdílu... " Období od roku 1958 zřetelně ukazuje, že naše socialistická společnost je schopna v historicky krátkém čase úplně zlikvidovat cikánskou otázku jako společenský problém. Konečné vítězství bude jedním z projevů síly socialistického řádu."

Obecně se traduje, že zákon postihl olašské Romy, kteří skutečně po Československém území v té době kočovali. Známy jsou ovšem i četné případy, kdy tato pomoc byla vnucena právě "polokočovným" Romům, kteří cestovali mezi rodinou na Slovensku a prací v Čechách a kteří se museli nastěhovat do přiděleného bytů a věnovat se určenému zaměstnání.

A jak na provádění zákona vzpomínají Romové? "V roce 1959 udělali komunisti oficiální soupis kočujících cikánů a já do toho tenkrát taky spadnul, I když jsem nikdy nekočoval a nikdy jsem ani neseděl v cikánským voze s plachtou. Koho tenkrát chytli na ulici, toho sebrali a odvedli na národní výbor. Slibovali, že budou dávat cikánům nové byty. Ale brali nám otisky prstů, fotografovali jako zločince a do občanky jsme dostali razítko. Vzat do celostátní evidence." (z Vyprávění a úvah Rudolfa Dzurka, vydaného v roce 1995 Sdružením občanů a přátel Malé Strany a Arbor Vitae) "Jedenkrát jsme dostali od policie přípis, že za námi v určitý den přijdou na statek a že s námi potřebují o něčem mluvit. Abychom ten den nikam nechodili a abychom na ně čekali. .... Posadili nás a pak nás jednoho po druhém volali dovnitř. Namáčeli nám prsty do jakési barvy a dělali nám otisky na papír. Nikdo nám nevysvětlil, proč to s námi provádějí. Vzali si od nás občanské průkazy a ..zapsali: "Byl vzat do cikánského soupisu." (z článku Sar oda sas (Jak to bylo) vydaném v časopise Romano Džaniben č. 4/97)

V případě skutečně kočovných Romů, ponejvíce olašských, probíhalo usazení radikálnmi metodami: policie během nočních razií uřezávala kola maringotkám a odváděla a mnohdy i střílela koně. Mnozí Romové se rozhodli i nadále setrvat v maringotkách, jiní posléze podlehli soustavnému nátlaku a odstěhovali se do bytů, které jim stát poskytl. Právě z této doby pocházejí známé stížnosti na jejich "asociální" chování: Romové prý vynášejí z bytů sporáky a vaří na nich venku před domy, přičemž v nich zatápějí vším, co lze z bytu odnést. Státní instituce, stejně jako většina občanů, však podstatu viděla jidne: "Otázkou není, zda cikáni tvoří národ, ...otázkou je, jak je asimilovat."17 Mnohým čechům se pak navíc příčilo, jak lehce Romové k bytům přišli. Málokoho z nich přitom napadlo, že stejnou měrou se to příčilo i většině Romů. Řada z nich byla nucena žít život, který si nevybrali, který ignoroval jejich tradice, jejich životní styl a který bezpodmínečně vyžadoval naprosté přizpůsobení se. Romům však bylo hmotné zázemí cizí stejně jako po generace pěstovaná iluze o věčnosti hmotných hodnot.

Cikánský problém pronikl s budovatelskou eufórií také do literatury: kapitáni se spolu se staršiny a vojíny sbližují s místními cikány, které pomalu civilizují a učí je vážit si pravých hodnot. Nadšení ani zde neznalo mezí:" ...I když se tu a tam ještě někde objeví nějaké výstřelky - můžeme s plnou odpovědností říci, že cikánská otázka je u nás téměř vyřešena", píše autor v sebejistém doslovu. O tom bezpochyby svědčí skutečnost, že A.B., jedna ze zcivilizovaných hrdinek románu, "cvičila na II. celostátní spartakiádě, je z ní děvče jako lusk a je členkou brigády socialistické práce." Se stejnou neochvějností kazí svou poslední kapitolou jinak poměrně překvapivou práci i Jamnická: "Náš nový, lidově demokratický stát se rozhodně nemůže spokojit s dnešní situací této skupiny lidí...Těžká, ale krásná práce zde čeká Československý svaz mládeže a pionýrskou organisaci...Boj proti zaostalosti cikánů se musí stát věcí zejména členů národních výborů,..členů masových organisací a vůbec všech uvědomělých občanů..".

Komunistickému režimu se podařilo Romy přivést do skutečně anomické situace: původní hodnoty a normy byly postupně ničeny, aniž by byly přirozeně nahrazeny jinými. Řada Romů dnes proto postrádá vědomí sounáležitosti, vědomí společného původu, společných dějin. Zdánlivá sounáležitost je spíše důsledkem společných pocitů skupiny, jež je soustavně ostrakizována, stigmatizována a jejíž problémy jsou marginalizovány. Společným nositelem jejich identity je pak neposledně i pocit bezpráví, kterého se na nich majoritní společnost dosud doupouštěla.

Pod vlivem silných asimilačních tlaků se mnozí Romové snažili svoji skutečnou identitu co nejvíce popřít, co nejvíce se přiblížit většinové společnosti a vědomě se distancovali od svého etnika. Zvláště ve větších městech podlehli rodiče tlakům přicházejících ze škol a přestali své děti učit romštinu. Přizpůsobovali se vnějším projevům svých sousedů, od kterých postupně převzali způsob oblékání, stravy, styl zařízení bytu a postupně i nejrůznější zvyky a obyčeje (na vánoce, při svatbách či pohřbech etc.). Skutečnost, že se k romské národnosti v posledním censu z roku 1991 přihlásilo na území tehdejší federace necelých 109 000 obyvatel (z toho cca 33 000 na území dnešní ČR) pouze potvrzuje, že národní hrdost zde utrpěla těžké újmy a po staletí stigmatizovaní Romové jsou velmi ostražití, mají-li svůj etnický původ přiznat.

V roce 1965 byl usnesením UV KSČ a vlády ČSSR zřízen Vládní výbor pro cikánské obyvatelstvo, jejímž hlavním úkolem bylo zapojit do pracovního procesu všechny práceschopné Cikány, zničit romské osady a rozptýlit či přesídlit jejich obyvatele. V žádné obci tak například nesměl počet Romů převýšit pět procent. Rozptyl měl zároveň vyřešit nedostatek nekvalifikovaných dělníků v určitých oblastech tehdejší ČSR a zároveň nezaměstnanost mnohých Romů z především východního Slovenska. Vládní snahy o "rozptyl obyvatel cikánského původu" (vládní usnesení č. 502 z roku 1965) se s velkými úspěchy nesetkaly: boření východoslovenských osad a rozmísťování jejich obyvatel po území republiky nutně vyžadovalo, aby stát takto "rozptýleným" zajistil práci a především ubytování. Právě zde však narazil na tichou rezistenci mnohých místních úřadů, které se prostě odmítly zapojit a přijmout nové Romy. Jiné se však do rozptylu s chutí zapojili, resp. se zapojili do boření osad, aniž by však původním obyvatelům zajistili náhradní bydlení. Zásadním předpokladem "úspěšného přesídlení" pak bylo rozptýlení rodin, které vedlo k rychlé devastaci tradiční rodinné hierarchie a následnému rozpadu velkorodin. Úředníci se domnívali, že zlepšením materiálních podmínek se změní i mentalita Romů a jejich způsob života se přizpůsobí většinovému životnímu stylu.

S příchodem Pražského jara v roce 1968 dochází k otevřeným projevům emancipačního hnutí mezi Romy. V listopadu schválilo ministerstvo vnitra stanovy celorepublikového Svazu Cikánů-Romů, jehož činnost - zaměřená na uznání Romů za národnostní menšinu a potažmo tak i na uznání veškrých práv k tomuto statutu vázaných - je však bohužel v dubnu roku 1973 opět zlikvidována. O problémech Romů, nikoli již tedy o cikánském či romském problému, se však v tomto krátkém období začalo otevřeně hovořit a do diskuse se zapojovali jak sami Romové, tak neromská veřejnost.

Po odvolání politiky rozptylu a odsunu (v ČSR v roce 1970 a v SSR o dva roky později) byla usnesením vlády přijata v pořadí třetí koncepce, tentokát společensko kulturní integrace Cikánů. Přestože záměry celé akce mohly být vedeny dobrými úmysly, prostředky k jejich dosažení se jen pramálo lišily od předchozího období. K Romům se i nadále přistupovalo jako k sociálně zaostalé skupině obyvatel, kterou je třeba co nejvíce přiblížit našemu vlastnímu obrazu. Skutečné problémy Romů se však zastíraly paternalistickou "péčí", resp. plošně vyplácenými podporami, které Romy paralyzovaly a v mnohém je naučily spoléhat se až příliš na stát.

V době normalizace se k přetrvávajícím problémům Romů a jejich soustavné dehonestaci vyjádřila nedlouho po svém založení i Charta 77: "Tak zvaná "řešení cikánské otázky" se převážně omezují na represivní opatření, která mají často ráz celostátních kampaní, o nichž se většinová populace vůbec nedoví". (Dokument Charty 77 z 13. prosince 1978) S naléhavoství, dnes ještě o mnohé aktuálnější, pak dále upozorňuje, že "hlavní překážkou řešení tzv. Cikánské problematiky v Československu jsou dnes poruchy většinové společnosti."

V rámci stále stejné snahy o "likvidaci cikánského problému" se v sedmdesátých a osmdesátých letech romská populace nadále de facto segreguje: na základě bezhlavých úsudků jsou Romové hromadně stěhováváni do určitých oblastí bez ohledu na interetnické rozdíly mezi rodinami, bez ohledu na jejich zvyky a neposledně pak proti jejich vlastnímu přání (např. často uváděné sídliště Chánov, kam byli sestěhováni Romové s poddolovaného Mostu). Většina romských dětí je přeřazována na základě pochybných testů do zvláštních škol, jejichž absolventi nemohou dále studovat. V šedesátých letech i později jsou děti ve velkém odnímány z rodin a umísťovány do zařízení náhradní rodinné péče, protože příslušné úřady jsou přesvědčeny o tom, že rodiny nejsou s to zabezpečit řádnou výchovu dětí, tj. výchovu dle našich představ. Vyhlášky ministerstva zdravotnictví pak požehnaly sterilizacím, k nimž často docházelo bez vědomí romských žen.

I v osmdesátých letech přetrvává stejný přístup, který se liší snad pouze opatrnějšími formulacemi: "Socialistické státy, které vycházejí z marxistického chápání společenského vývoje, řeší cikánský problém v souladu s dialektikou, proto je proces změny způsobu života Cikánů procesem.. ,jehož cílem je likvidování všech sociálních a kulturních rozdílů..". Přestože Romové nejsou oficiálně uznáni za náradnostní menšinu, během censu jsou sčítací komisaři instruováni, aby Cikány registrovali. "Cikáni" jsou nadále obětí státní schizofrenie: přestože jako národnost neexistují, poznámky o jejich národnostní příslušnosti zaznamenávají mezi jinými i jednotlivé národní výbory při vyplácení dávek státní sociální podpory a rovněž policie. Rozhodující přitom vůbec není sebeidentifikace zčítaného, nýbrž pocit zapisujícího.

S příchodem změn, jež přinesl rok 1989, se znovu probouzí i emancipační hnutí potlačené na začátku sedmdesátých let. Romové odmítají být pasivním objektem "všestranné péče", zakládají politické strany a hnutí. V prvních polistopadových volbách se pak zástupci Romské občanské iniciativy na kandidátkách OF dostávají do parlamentu. S postupným rozvojem občanské společnosti ministerstvo vnitra záhy registruje desítky romských občanských sdružení, které svoji práci zaměřují především na vzdělání a rozvoj kultury a začínají vycházet první romská periodika.

Vývoj po roce 1989 bohužel v takto krátkém textu postihnout nelze. Vláda sice nadále problémy Romů sleduje, ve svých situačních zprávách o stavu romské komunity se však po leta opakovala tatáž tvrzení, zatímco jakékoli návrhy na řešení chyběly. Mezi majoritou i nadále přetrvává bipolární vidění společnosti, kterou rozdělují na nás a je. O tomto přístupu vypovídá i častý požadavek, aby se "Romové nejprve dohodli mezi sebou" a potom přišli své požadavky tlumočit příslušným orgánům. Přirozená polarizace romské komunity, často interpretovaná jako roztříštěnost, přitom poskytuje alibi těm, kteří by se problémy našeho vzájemného soužití měli věnovat.

Z legislativních opatření nově vzniklé ČR se pak Romů nejvíce dotkl zákon č. 40/1993 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství, který vstoupil v platnost ke dni rozpadu federace. Z většiny Romů na území ČR se tak ze dne na den stávají cizinci, a to v zemi, kde se narodili, vyrostli, vychovali své děti či vnuky. Narozdíl od ostatních však většina Romů nebyla s to splnit podmínky zákona, projít byrokratickým řízením a provést včas volbu občanství. Občanství ČR se tak k dnešnímu dni nepodařilo nabýt tisícům dospělých Romů, jejich rodinným příslušníkům a stovkám romských dětí v zařízeních náhradní rodinné péče. Postavení nelegálních cizinců je dále kriminalizuje.

S přechodem k tržní ekonomice se často nekvalifikovaní Romové znovu dostávají na okraj společnosti. Nezaměstnanost Romů dosahuje díky jejich nedostatečnému vzdělání, ale i díky skrytému a rafinovanému rasismu až 75%, v některých lokalitách ČR 95%. Prioritou mnoha romských i neromských, vládních i nevládních organizací se proto stává otázka vzdělání. V mnoha případech však přetrvává přístup dob minulých a vůle ke skutečné změně je spíše ojedinělá. Mnozí učitelé o Romech, jejich historii a kultuře dodnes nic nevědí, o žácích ani nemluvě. Romské děti se o sobě ve škole nic nedozvědí a školní docházku tráví studiem věcí, které jsou jim vzdáleny. Přestože k rozapdu ČSFR tvořili na území ČR nejpočetnější etnickou minoritu, Češi o ní nenajdou v učebnicích jedinou zmínku a Romové tak nadále platí za "nejcizejší cizince" České republiky. Rasistické útoky jednotlivých extremistů a jejich skupin sice vyvolávají zcela oprávněný strach, nicméně ještě hůře Romové vnímají mlčení většiny.

Na této kapitole se podíleli Prof. PhDr. Ctibor Nečas, DrSc., historik, a Mgr. Marta Miklušáková, tajemnice Rady pro lidská práva vlády ČR.



Související články
DatumNadpisRubrika
07.12.2012Romský exodus začal před 1500 letyZprávy ze života Romů
01.09.2012Osudy českých Romů za druhé světové válkyO Roma Vakeren
14.08.2012Proběhlo vyhodnocení výtvarné soutěže zaměřené na romskou historii „I Am Roma“O Roma Vakeren
29.10.2011S Ladislavem Goralem o romských velkorodech na českém území II.O Roma Vakeren
22.10.2011S Ladislavem Goralem o romských velkorodech na českém území I.O Roma Vakeren
14.06.2011Česko připomíná pomocí pamětních kamenů své oběti holokaustuZprávy ze života Romů
15.01.2011První zmínky o Romech v českých zemíchO Roma Vakeren
23.08.2010Výstava o romském holokaustu poputuje za žákyZprávy ze života Romů
21.08.2009Romské emancipační hnutí ožilo v období Pražského jara a po sametové revoluciO Roma Vakeren
Všechny články (POZOR - možnost velmi dlouhého výpisu)
Článek
Tisknout
Poslat e-mailem

Vybíráme z rubriky "Historie"
26.10.07  Identita jako jedno z romských traumat
26.01.05  Historie
04.08.04  Radiodokument Českého rozhlasu 3 - Vltava: S Romy do Osvětimi
27.07.04  Základní tábor Osvětim I
26.07.04  Základní tábor Osvětim I
13.07.04  Historie
25.06.04  Osvětim - Březinka
21.06.04  Archiv a expozice o romských vězních v Osvětimi
20.06.04  Expozice o vězních z českých zemí v Osvětimi
05.04.01  Romové v České republice v roce 1998
Archiv rubriky

Nejčtenější články
142396   14.03.00 Romský jazyk
116293    Historie a původ Romů
107557   12.02.02 Historie Romů na území České republiky
100338    Tradiční způsob života Romů na území bývalého Československa
91596    Fotografie
75995   18.09.98 Můj svět - Fotografie romských dětí
66572   11.09.98 Romske aktuality
64477    Romové po roce 1989
62480    České a slovenské romské osobnosti
60488    Romská hudba
Copyright © Český rozhlas / Czech Radio, 1997-2014
Vinohradská 12, 120 99 Praha 2, Czech Republic
E-mail: info@romove.cz